Komunisté se pustili do boje za pětitýdenní dovolenou. Tak sympatický úmysl to byl, přesto návrh raději sami uložili k ledu, když zjistili, že na červnové schůzi sněmovny nemá šanci projít.

Není třeba se na komunisty zlobit, že chtějí nařizovat podnikatelům další náklady. Tažení za větší přerozdělování se stalo běžným folklórem těchto dnů.

Od 1. července se ruší karenční doba, tedy pravidlo, že za první tři dny nemoci podniky svým zaměstnancům neplatí. Zároveň vláda horečně připravuje zákon, který by zvýšil rodičovský příspěvek o třetinu od 1. ledna 2020, nemluvě o další normě, která by měla důchody zvýšit víc, než předepisuje platný zákon.

Proč je právě v této chvíli třeba zvyšovat sociální dávky, to je záhada. Země vzkvétá, ekonomika prosperuje a lidé se mají dobře bez vládního přerozdělování. Takřka se nabízí podezření, že za vším je jen populismus. Ministři chtějí připomenout, že poměry se zlepšily také jejich zásluhou, a jak známo, v Česku argument sociálních dávek zabírá spolehlivě.

Přesto nejde nad historicky unikátním tažením za vyššími dávkami mávnout a odsoudit obvyklé podezřelé. Sociální orgie totiž nepropukly jenom v Česku. Více o nich vypovídá návrh, se kterým právě v červnu přišli němečtí Zelení, tedy strana, která je na vzestupu. Chtějí zavést něco jako základní příjem pro děti do 18 let.

Stát musí zajistit, aby pro život a výchovu každého dítěte bylo k dispozici 1500 eur měsíčně, z tuzemského pohledu tedy astronomická částka, astronomická je ovšem také z pohledu německého systému na podporu rodin. Je pravda, že rodina má u sousedů do dvou let věku dítěte nárok na pár set eur, a pokud rodiče předtím více vydělávali, tak se podpora může vyšplhat přes tisíc eur.

Zelení však navrhují zaměřit podporu na každého člověka, který nedosáhl plnoletosti. Navíc bohatší rodiče nedostanou žádnou nebo jen minimální podporu, nárok na plnou sazbu budou mít jen v případě, když nedokážou potřebné peníze sami vydělat.

Němečtí zelení jsou v tomto případě důslednější než jejich souputníci z českých vládních stran. Říkají jasně, že každý má nárok na sociální bezpečí ještě před tím, než se vůbec vrhne do ekonomické aktivity, a že se svými dětmi na to mají nárok i rodiče. Přece je důležitější rodina než bezmyšlenkovitá honba za penězi. Za stejným cílem jsou konstruovány nové rozměry tuzemských dávek.

Potíž je v tom, že takový přístup škodí lidem a také dětem, které se stanou objektem státní péče. Starost o obživu vlastní rodiny je hlavní motivací k ekonomickým i společenským aktivitám většiny z nás. Příklad rodičů, kteří poctivou prací dokážou rodině zajistit blahobyt, pak provází dítě jeho pozdějším dospělým životem.

Rozdělování dávek každému, kdo si řekne, pak nutně vede ke snížení popsané motivace. Značná část společnosti zvolí pohodlnou pozici, tedy závislost na blahovůli vrchnosti. Ani tak nejde o to, že se sníží ekonomický výkon země, ale jde o nejznámější způsob, jak rozšířit chudobu.

Nejznámější případ pochází už z 19. století z Anglie, vyprávět by ovšem mohli také obyvatelé bývalých socialistických zemí, Argentiny, Venezuely a podobně. Proč si na to dnes v Česku ani v Německu nedávají pozor, tak zní hlavní otázka, která se přestřelením dávek otevírá.

Autor je komentátor serveru Echo24