19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: Důchodová „reforma“ neřeší podstatu

18.1.2020

Paní ministryně Maláčová představila tři varianty penzijní reformy, které připravila její důchodová komise. Ovšem ani jedna z nich nepřináší odpověď na hlavní otázku s penzijním systémem spojenou. Tu totiž komisi nikdo nepoložil.

Pro toho, kdo sledoval její práci průběžně, to však není žádné překvapení. Už jednotlivé dílčí výstupy z jednání (zde) naznačovaly, že komise se zabývá výhradně otázkou, jak „spravedlivěji“ přerozdělovat prostředky určené na výplaty penzí. To ostatně naznačoval i její název – „Komise pro spravedlivé důchody“. Přitom ovšem jaksi pozapomněla na to základní. Tedy že „spravedlivě“ rozdělovat je možné jen v případě, že je co rozdělovat. Zásadní otázkou reforem penzijních systémů totiž není, kdo má dostávat víc a kdo méně, ale jak zajistit udržitelnost jejich financování. Na ni komise neodpověděla. Na její obranu nutno poznamenat, že jí tuto otázku ani nikdo nepoložil.

Abychom pochopili její důležitost, je nutné si nejdříve ve stručnosti vysvětlit, o co vlastně ve financování penzijního systému jde. Jeho fungování je určováno třemi základními faktory. Jednak hromadou peněz, které jsou k dispozici, jednak počtem lidí, mezi které je třeba je rozdělit a jednak částkou, kterou má každý z nich dostat. Dokud je v systému dostatek prostředků, tak to celé běží v podstatě samo. Potíž je, že to se děje málokdy. A pak nezbývá než hledat řešení na straně jednotlivých určujících faktorů. Ty však mají své limity.

Tak třeba počet lidí pobírajících penzi lze regulovat změnou důchodového věku. Pro jeho postupného zvyšování hovoří to, že od roku 1989 se průměrný věk dožití zvýšil (zde), a tak je logické, že by měli lidé i déle pracovat. Zatímco šedesátníkům zbývalo v té době necelých 15 let života, a šedesátnicím 19, dnes čeká muže ještě dalších 20 let a ženy 24 roků na tomto světě. Takže se zdá, že zvýšení věku odchodu do důchodu na 65 let je odpovídající. Tak jednoduché to však není. Růst věku dožití je totiž do značné míry dán tím, že díky pokrokům v medicíně přežívají lidé některá vážná onemocnění a komplikované zdravotní stavy, na které se dříve běžně umíralo. To ale neznamená, že by byli automaticky v lepší kondici. Jinak řečeno dnešní pětašedesátník je „opotřebovanější“ než šedesátník před 30 lety. Prostoru pro další navyšování důchodového věku tak moc není. Ještě mnohem méně je ho však v otázce výše důchodů. Lidé zkrátka musí taky z něčeho žít. A tak se ukazuje, že pro dlouhodobou stabilizaci penzijního systému nezbývá než do něj dostat víc peněz. Otázka zní, jak to udělat.

Jeho rozhodující část je financována průběžně. Dnešním penzistům tedy platí důchody pracující lidé v aktivním věku. Dobře to funguje, když jich je dostatečný počet. Jenže ono jich má do budoucna poměrně výrazně ubývat, zatímco důchodců přibývat. A s tím bude logicky i růst objem prostředků potřebných na výplatu penzí a klesat objem těch, které do systému přitečou. Pan Babiš se nechal slyšet, že to není prý žádný problém, protože „...se tento pokles nahradí vyššími sociálními odvody ze stoupajících mezd“ (zde). Zkrátka takové „nikdo vám nemůže dát tolik, kolik já vám můžu slíbit.“

To ale není jediný problém systému průběžného financování. Je totiž také extrémně závislý na výkonnosti hospodářství a jeho cyklech. Když se ekonomice nedaří, znamená to potíže i pro důchodový účet. Což nás ostatně potkalo relativně nedávno. Před pár lety jej totiž bylo v důsledku hospodářské a finanční krize nutné dotovat z eráru desítkami miliard korun ročně (nejvíce v letech 2012 a 2013, kdy to bylo 55 miliard – zde).

K obdobného efektu může vést i snaha dostat do něj víc peněz zvýšením sociálních odvodů. Znamená to totiž snížení čistých příjmů, a tedy i koupěschopné domácí poptávky. Což je v době, kdy právě ona do značné míry stimuluje hospodářský růst, jako střelit se do vlastní nohy. Vede to ke zpomalení ekonomiky, a tedy i k menším sociálním odvodům a následně ke snížení objemu prostředků na důchodovém účtu. Kdepak, touto cestou by šel jedině šílenec. Což neznamená, že by se mezi našimi politiky žádný nenašel.

Počítat s tím, že průběžné financování penzijního systému bude nadále bezproblémově fungovat, je zkrátka hodně riskantní podnik. A tak se jeví jako rozumné nespoléhat se jen na státní penzičku a vedle toho si spořit. Není to však řešení pro každého. Řada lidí žijících z „ruky do úst“ nemá totiž na to, aby si peníze na stáří odkládala. Jiní zase odmítají myslet na budoucnost, chtějí si užívat života a co vydělají, rozfofrují. O ty první se bude tak jako tak muset postarat stát nějakou formou sociální pomoci. A ti druzí? Každý svého štěstí strůjcem...

A co ti, co neberou svoji budoucnost na lehkou váhu a zároveň mají na to si spořit? Mohou si na přilepšenou k důchodu špórovat v rámci doplňkového penzijního spoření (dříve penzijního připojištění). Zatím to však není žádná sláva. Průměrné měsíční úložky (zde) jsou totiž jen v řádu stokorun, což jim nebude stačit ani na slanou vodu. Chtělo by to zkrátka přitlačit.

Víc by se dalo na penzi našetřit ve II. pilíři důchodového systému, který zavedla vláda Petra Nečase v roce 2013. Ten každému umožňoval spořit si na individuálním důchodovém účtu, na který si přesměroval i část povinných sociálních odvodů. Na něm se pak prostředky zhodnocovaly. Toto řešení bylo dle mého soudu sice principiálně správné, ovšem zdaleka ne dokonalé. Neřešilo třeba situaci těch „co na spoření nemají“. K přesměrovaným sociálním odvodům bylo totiž třeba přidávat si i něco „ze svého“.

Největším problémem II. pilíře ovšem bylo, že byl zaveden bez konsensu mezi hlavními hráči na naší politické scéně. Což předurčilo jeho konec vzápětí po výměně osazenstva Strakovy akademie. Jedni tvrdí, že vinou tehdejší opozice, která jeho zavedení sabotovala. Jiní zase, že vinou koalice, která málo přihlížela k připomínkám opozice. Dle mého soudu je zavinění na obou stranách. Politiky si totiž volíme proto, aby se dokázali na takto zásadních věcech dohodnout. A tak je vina i na nás. Zvolili jsme si je totiž my.

Ale zpět k důchodové reformě současné vlády. Pro opozici je to dar z nebes. Jejím představením se totiž konečně nastolilo téma, na kterém může veřejnosti ukázat, že umí víc, než jen primitivní „stop Babiš“. Tento dar je umocněný tím, že návrh představený paní ministryní Maláčovou je totální zmetek, přičemž jedna jeho varianta je špatná, druhá horší a třetí nejhorší.

Opozice by jej měla začít cupovat především tím, že neřeší podstatu problému, a jako alternativu představit smysluplnou vizi realistické reformy penzijního systému umožňující a motivující lidi vytvářet si na stáří odpovídající finanční rezervu. Chce to ovšem fištrón. Což je právě ten problém. Mám totiž vážné obavy, že právě ten se pro samý „stopbabišismus“ u opozice vytratil...

Převzato z blogu se souhlasem autorky