V souvislosti s nápadem páně Dienstbierovým kandidovat na úřad prezidenta se vynořují i články alespoň stručně informující o jeho minulosti. Ne že by přinášely něco nového, co by před tím nebylo známo dříve. Samozřejmě nejzásadnější informace je ta, že pan Dienstbier byl v letech 1958 - 1969 členem KSČ. Hned mi vytanula na mysli replika z webu pana Macka, kterou před drahným časem vyslovil na účet působení Dubčeka ve funkci krajského tajemníka v období 50.let.

Tehdy o takové osobě pravil, že "to nemohla být malá sv__ě" (pokud necituji zcela přesně, omlouvám se). S tímto politicky nekorektním tvrzením se plně ztotožňuji. Ne že by pan Dienstbier snad někdy byl krajským tajemníkem nebo čímkoli jen trochu významnějším v řadách KSČ. Ale přece jen to už chce trochu cvičený žaludek vstoupit do řad zločinecké organizace po všech těch popravách, zmanipulovaných procesech a tisících každodenních obludnostech. A vyprávět pohádky o tom, že na funkci zpravodaje v západní Evropě tehdy stačila stranická legitimace, to už chce opravdu ono pověstné drzé čelo lepší poplužního dvora.

Ano, pan Dienstbier byl tehdá mladý, chtěl jako většina lidí vybudovat nějakou slušnou životní existenci, poznat svět. Kdoví, jak bych na jeho místě obstál já sám. Později se stal jednou z důležitých tváří Charty a taky topil pod kotlem. Napravil nepochybně mnohé z toho, co zpackal, a po roce 1989 jistě také udělal leccos pozitivního.

Mě ani tak netrápí, co dělal pan Dienstbier někdy koncem 50. let a začátkem let šedesátých. Mě trápí to, že stejně jako celá řada osob jemu podobných (jako kupř. p. Pithart, Ruml st. atd.) z toho nevyvodili nic pro své dnešní chování. Troufají si se záviděníhodným sebevědomím udělovat ostatním morální lekce, doporučovat vhodné chování, kibicovat. Domnívám se, že nad svým dlouholetým členstvím ve zločinecké organizaci by se měli zamyslet a vyvodit z něho poznatek, že by neměli dráždit spoluobčany veřejným působením a ocenit tak faktickou amnestii, kterou dostali. Tu amnestii si totiž nelze koupit ani dvaceti lety topení v Metrostavu, ani vězením.

Pan Dienstbier v době, která byla pro tuto zemi mimořádně náročná, kdy v lágrech komunistických koncentráků umírali lidé, totálně selhal. Zanechalo to na něm skvrnu, kterou prostě nesmyje. Nikdo po něm nechce, aby se snad zastřelil nebo aby ho nějaký soud trestal. To by ani nemělo smyslu, ani by to nebylo relevantní a asi těžko spravedlivé. Já bych si jen přál, aby v sobě pan Dienstbier něco v sobě překonal a nevyhledával veřejné funkce. Není to mnoho a jako gesto by to bylo hodné člověka, který je schopen jisté reflexe.

Stejně jako Evžen Huml by pak mohl opustit svůj velkoměstský výběh pro nutrie a vyrazit na venkov chalupařit...

Prokop.blog.iDnes.cz