Začínám být na zdejší czexitáře čím dál víc alergický. Nikoli na ten samotný požadavek vystoupení z EU, nýbrž na tu naprosto nedostatečnou reflexi české i evropské politické situace, na ono ignorování rozložení politických sil i ekonomických aspektů celého procesu a na jejich bezmeznou aroganci a nekolegialitu, se kterou všechny jen trochu realistické euroskeptiky podpásově nálepkují jako zastánce, ba dokonce milovníky Evropské unie.

Tihle czexitoví tlučhubové oč víc vykřikují czexit, czexit, czexit, o to méně tuší, jak onen czexit prohlasovat, zařídit, realizovat. Blahosklonně přehlížejí, že na zdejší politické scéně prostě neexistují zákonodárci, kteří by vypsání referenda o odchodu z EU odhlasovali – zrovna teď koncem dubna pro to ve sněmovně zvedlo ruku pouhých 28 poslanců z 200 –, že náš odchod z EU nemá ani mezi občany většinovou podporu a že to v dohledné době prostě nebude jinak. Tihle czexitoví tlučhubové budou z EU hubou vystupovat klidně dalších deset dvacet let, u čehož se budou sami nad sebou dojímat, jak jsou zásadoví. A někteří si z toho nekonečného vystupování z EU dokonce udělají docela dobrou živnost.

Jistě, politici a politické strany mají mít své cíle. Třeba i ty dlouhodobé. Na druhou stranu by ale měli slibovat pouze to, co mohou v alespoň trochu dohledné době realizovat. V opačném případě to totiž není nic jiného než klasické „slibem nezarmoutíš“.

Přitom existuje cesta. Dávno už ji realizují Orbán v Maďarsku či Kaczyňski v Polsku. Pindejte si v tom Bruselu, co chcete, my si to u nás doma stejně budeme dělat po svém. Nelíbí se vám to? Klidně půjdeme do sporu. V něčem pak třeba ustoupíme, v tom zásadním ne. Pěkně krok za krokem. Občas budeme třeba i švejkovat. Až pohár přeteče, ten bruselský skleněný zámek se pod vlastní naprosto neúnosnou tíhou svého byrokratického šimla a s tlustou oprátkou předlužené budoucnosti na krku sesype sám. Říkejme tomu třeba euroimploze.

A teprve na těchhle troskách bude možné vrátit se k modelu spolupracujících suverénních národních států, tedy k podobě, na které kdysi vzniklo Evropské hospodářské společenství.

Přesně o tomhle je usilování o suverenitu České republiky. O drobných krocích, o dennodenní práci, o pokoře, o vnímání reality. Ne o vyřvávání jednoho hesla. Ostatně nikoli czexit, nýbrž právě suverenita je přece naším cílem. Czexit je pouze jedna z možných (ve skutečnosti ovšem spíše nemožných) cest. Není to ale cesta jediná.