Bylo by chybou domnívat se, že jedinou stranou, která vnitřně trpí sedmiměsíčním utvářením vlády, je ODS. Sociální demokracie neprožívá střet svého předsedy s regiony, reálnými i stínovými ministry, natožpak jeho sloní tanec mezi sukněmi, ovšem nekončící politická krize ji brzdí v rozvoji.

Jiří Paroubek zahájil sérii krajských konferencí výzvou k modernizaci ČSSD a posílení role mladých a žen v ní. Březnový sjezd by měl nastartovat novou dynamiku levicové politiky v situaci, kdy se pravice ocitá v sebedestruktivním zápalu, jímž si ČSSD prošla před třemi lety. Soc.dem. si musí pěstovat image konstruktivní politické formace, obléci své recepty do atraktivního hávu a představit razantního lídra s vizí, co se hned tak nesesype.

ČSSD zatím důsledně usiluje o plnění slibů z jarní předvolební kampaně. Pokud však neopustí ghetto, v němž se pohybuje v českých krajích, bude se sice moci spoléhat na pevné zázemí na Moravě, ale nevystoupí ze stínu června 2006. Elektorát jí stárne a jeho část má tendenci fandit „čunkizaci“ politiky. Cesta k voličům mladým, liberálněji smýšlejícím a s vyšším vzděláním bude trnitá. Přitom se jedná o skupiny, jejichž vliv ve společnosti poroste. Časem se k trvalkám - reformě důchodů, zdravotnictví a školství - přidají témata, s nimiž se vypořádávají západní země: sociální, demografické a národnostní problémy vyplývající z multikulturalizace, obrana práv menšin, ochrana klimatu... Tomu se bude muset přizpůsobit ideová nabídka, styl komunikace i personální podoba levicové politiky.

Dlouhodobý program ČSSD nemá konkurenci. Jenže kdo jej zná? Umí z něj citovat aspoň straníci? Lidový dům zprofesionalizoval informační kanály a přiblížil se médiím. Odpovídá tomu však používaný slovník? Sociální demokracie má předsedu s nervy jako špagáty a takřka nevyčerpatelnou kapacitou. Jak ale vypadá sestava, jež by mu měla krýt záda? Nepodepsaly se na ní vnitropartajní deratizace a genocidy posledního desetiletí? Jaký je v ní poměr šibalů, kariéristů a nadějných expertů, tolik chybějících ústřední státní správě? A není zvláštní, jak snadno dochází k odchodům z poslaneckého klubu ČSSD? Vždyť odlišný individuální názor lze zastávat i na jeho půdě. Nesvědčí tyto dezerce o slabé vazbě některých vysoce postavených jedinců k subjektu, s nímž spojili svůj politický osud?

Přestože nejednu z potíží v uplynulých dvou letech (spolu)signoval Jiří Paroubek, jeho snaha nestrkat hlavu do písku a modernizovat ČSSD za pochodu ukazuje, že místo na čele soc.dem. pelotonu mu náleží po zásluze. Už jen skutečnost, jak z něj dodnes běsní tvrdé jádro české pravice, Paroubka přirozeně posouvá do popředí. Jestli ale neobhájí své kroky před členskou základnou, hrozí mu smrtící sevření, jež z různých důvodů a v různém aranžmá zažili Zeman, Špidla a Gross. Stačí naslouchat místopředsedovi ČSSD Zdeňku Škromachovi, který za nedůstojné a ponižující označil procedury, kdy jsou poslanci vystavováni opětovnému vyjadřování loajality, postěžoval si, že stanovisko k jednání s ODS a KDU o vládě není stanoviskem vedení strany, ale předsedy, a uvedl, že to není poprvé, kdy jsou sdělována stanoviska, která nebyla konzultována ani s místopředsedy.

Atmosféra v ČSSD houstne před každým sjezdem. Zájmy jednotlivců a skupin se mísí s tradičními ideovými konflikty. Letošní vrcholná stranická sešlost by přitom mohla zaujmout něčím jiným: artikulováním ambiciózního opozičního programu, přitažlivého pro všechny ty, co jsou rozčarováni z pytlíkování kabinetu špičkami ODS. Topolánkova neschopnost ale nepřímo paralyzuje také ČSSD. Jiřímu Paroubkovi pak není co závidět. Chytat více zajíců naráz je nevděčné a riskantní. A sociální demokracie se výrazněji nezmění, dokud nebude jasné, čekají-li ji prosté opoziční lavice, nebo vyhřáté ministerské pracovny.

Právo, 8.1.2007

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD