Spousta znalců české Ústavy tvrdí, že prezident musí demisi Bohuslava Sobotky chápat jako demisi celé vlády. Nyní ti samí experti tvrdí, že musí souhlasit s odvoláním Andreje Babiše. To jediné, co každý z nás ale musí, je umřít!

Prezident Miloš Zeman není „my cup of tea“ dlouho, prakticky od počátku jeho oslnivé politické dráhy předsedy ČSSD, premiéra a nyní prezidenta České republiky. Považuji některé jeho osobní vlastnosti za „nehezké“ a jeho politickou orientaci za problematickou. On už totiž těch orientací vystřídal hodně. Vždyť je to taky „muž v letech“.

Nicméně v současné vládní krizi, v níž někteří už vidí krizi ústavní, se snažím celou věc nahlížet z pragmatického hlediska. Prezident Česka se od roku 2013 volí přímo. Je politováníhodné, že jediným dlouhodobým výsledkem vlády Petra Nečase jsou církevní restituce a přímá volba prezidenta. Všechno ostatní, co mělo smysl, jako poplatky ve zdravotnictví, redukce státní správy a úsporná politika státu, s nástupem koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL padlo. Tím byly mimo jiné položeny základy k velkým rozpočtovým deficitům v případě ekonomické recese či dokonce krize.

Přímá volba prezidenta je fenomén, který z postavy českého prezidenta dělá někoho mezi Putinem, Trumpem či Hollandem. S tím dovětkem, že si současný přímo zvolený prezident své pravomoci vlastně sám vykolíkoval, protože česká ústava s přímo voleným prezidentem nepočítá a rýsuje prezidentovo angažmá jako spíše protokolární a reprezentativní. První český polistopadový prezident Václav Havel vytyčil výkon prezidentské funkce jako „apolitický“ či „nadstranický“ s „filozofickým přesahem“. Druhý polistopadový prezident Václav Klaus se soustředil více na techniku výkonu než na filozofii.

Třetí, přímo zvolený prezident Miloš Zeman pojal funkci prezidenta jako aktivistickou s výrazným ovlivňováním parlamentní politiky a politiky vlády. Po demisi Petra Nečase těsně po zahájení výkonu své funkce se „pomstil“ do té doby vládnoucí ODS a neumožnil rekonstrukci pravicové vlády. Jmenoval vládu úředníků v čele s Jiřím Rusnokem, čímž dosáhl nebývalého jevu - poslanecká sněmovna se usnesla na svém rozpuštění a byly vypsány předčasné volby. ODS byla zašlapána a získala jen o něco víc než potřebných 5 % hlasů. Zeman pak nechtěl premiérem jmenovat Bohuslava Sobotku a tajně se sešel s některými vlivnými členy ČSSD (Hašek, Chovanec, Zimola) s tím, že v ČSSD proběhne „puč“ proti Sobotkovi. Nakonec to prasklo dřív, než něco začalo, a to tím, že Milan Chovanec, současný ministr vnitra, své pučistické kolegy práskl Sobotkovi a ten ho odměnil místopředsednictvím ČSSD a pozicí ministra vnitra.

I v dalším svém počínání si Miloš Zeman počínal jako aktivistický prezident, přestál listopadovou krizi v době 25. výročí listopadového převratu roku 1989, v níž zastával mírně řečeno „nekonvenční“ postoje k dění před a po listopadu 1989. Migrační krizi pochopil jako příležitost profilovat se jako bojovník s terorem a stal se z něj důsledný odpůrce mainstreamové politiky EU v této oblasti. Před americkými volbami podpořil jako jeden z mála Donalda Trumpa a mnohokrát se vstřícně vyjádřil k Rusku a prezidentu Vladimiru Putinovi. Navázal těsné vazby s Čínou a nyní tam odlétá na svou další pracovní návštěvu.

Vládní krize, do níž vládu vehnala snaha Bohuslava Sobotky zlikvidovat svého největšího politického konkurenta Andreje Babiše, tak zastihla Zemana v pozici, v níž mu důvěřuje nadpoloviční většina respondentů předvolebních průzkumů. Je to on, kdo nutí premiéra Sobotku vymýšlet „nečekané“ (laicky řečeno hloupé či stupidní) kroky a úkroky. Protože Zeman není vůbec automat na vyřizování žádostí premiéra Sobotky, hraje s premiérem tu nejvyšší hru, a to o hlasy voličů v blížících se volbách do poslanecké sněmovny a pro druhou přímou volbu prezidenta. Prezident Zeman proto svými kroky jednak reaguje na Sobotkovy zmatené postupy a jednak jedná v duchu toho, aby byl zvolen na počátku příštího roku opět prezidentem České republiky. Je prvním přímo zvoleným prezidentem a využívá svého vlivu v zájmu svého opětovného zvolení.

Jestliže mu ústavní zvyklost vadí právě proto, že by tím mohl snížit své vyhlídky na opětovné zvolení, vymyslí řešení vlastní, neobvyklé. Proto jednou demisi premiéra klidně vezme jako demisi celé vlády (Nečas 2013), aby o čtyři roky později prohlásil, že přijme demisi Sobotky jenom jako jeho osobní věc a jmenuje nového premiéra z řad ČSSD. Odvolání Andreje Babiše bude údajně projednávat až po svém návratu z Číny, tj. po 18. květnu. Domnívám se, že je velmi pravděpodobné, že Zeman Babiše bezodkladně neodvolá a bude po Sobotkovi požadovat další podklady (zda proběhla koaliční rada apod). Zeman potřebuje voliče ANO a Babiš potřebuje Zemana jako svého spojence. Miloš Zeman tak má de facto volné pole, jak „netradičně“ pojmout žádost premiéra o odvolání ministra a místopředsedy vlády. Nemusí vůbec nic.

Přesně to je ten důvod, proč se renomovaní ústavní právníci mýlí. Pokud právníci premiéra vyhrožují prezidentovi ústavní žalobou (naposledy tito „renomovaní právníci“ obvinili bývalého prezidenta Václava Klause z velezrady!), snaží se ho zastrašit, a pokud dokonce tvrdí, že by mohl být nepřipuštěn k volbám, je to hrubý politický nátlak. Představa, že by Ústavní soud vyhověl žádosti ČSSD, aby byla Zemanovi odepřena možnost kandidovat podruhé na prezidenta, je groteskní a svědčí o tom, kam až se ČSSD snaží tento stát dotlačit. Je to pokus o vládu jedné strany, ne obhajoba parlamentní demokracie. Je jistě chybou zákona o přímé volbě prezidenta, že mění jenom způsob volby, zatímco práva a povinnosti ponechává beze změny. Protože se poslanci do této věci báli zabrousit, zůstala celá věc viset ve vzduchoprázdnu, které první přímo zvolený prezident razantně vyplnil. Jediným způsobem jak prezidenta k něčemu fakticky s konkrétním termínem donutit je vynutit si vypsání předčasných voleb rozpuštěním sněmovny. Celá situace kolem (ne)demise vlády ostatně k tomuto vyústění pomalu směřuje.

Je směšné, pokud se Sobotkova ČSSD dušuje ,jak chce dokončit mandát „fungující vlády“, je příznačné, že s ní lidovci kolaborují, a je alarmující, že TOP 09 Miroslava Kalouska chce být sociální demokracii v boji za likvidaci Babiše nápomocna. Naprostá většina nesmyslů nyní již nefunkční levicové vlády byla a je plodem socialistického pohledu na svět a pouze Babiš byl v této vládě jistou korekcí či brzdou. Po této vládě by měl nastat velký úklid a nemilosrdné zrušení zbytečných regulací. Lidovci a socialisté však nesou na stávající situaci největší díl viny. Čím dříve tento pach rozkladu vlády skončí a čím dříve voliči rozdají nové karty, tím lépe.