Andrej Babiš a konec demokracie v Česku

Vláda pravidel skončila loni v létě. Moc, která po tomto otřesu ležela na zemi, zvedla charismatická osobnost Andreje Babiše. Troufám si tvrdit, že je to právě on, kdo bude vládnout, i když formálně není nejvýš postaveným členem vlády. Ostatně – k čertu s formalitami, vláda pravidel skončila loni v létě.

Pamatujete ještě, jak v korupční kauze Drobil versus Michálek řešila policie, do které banky uloží Státní fond životního prostředí asi tři miliardy korun a zda ve výběru nehrály roli úplatky? Před pár měsíci vzal ministr financí Andrej Babiš ze státních peněz 36 miliard a uložil je v bankách, z nichž některé financují Agrofert podnikatele Andreje Babiše. Ministr-podnikatel tedy fakticky úvěruje své impérium penězi daňových poplatníků. Výběrové řízení se ani nesnažil předstírat (natož aby zveřejnil, kterým konkrétním bankám ty peníze poskytl). Věc sama jistě zajímavá. Ještě zajímavější ale je, že to skoro nikomu nevadí. Babiš zkrátka může.

Rád bych v té souvislosti připomněl jeden komentář Petra Honzejka, respektive jeho citaci (zřejmě dosti přesnou) odposlechnutého lidového vyjádření, že Andrej Babiš je pro zemi tak cenný, že to za rozkradených pár miliard stojí. A pak jednu větu z debaty pod týmž článkem – jeden diskutující velmi přesně postřehl (a podivil se tomu), že v Babišově případě přestala fungovat i tradiční česká závist.

Volbami se už neobtěžujte

Ale nejde jen o pár miliard. Andrej Babiš a jeho spojenci provádějí ve státní správě největší čistku od roku 1989. Základním kritériem je pochopitelně loajalita k vůdci impéria, na výběrová řízení se nehraje. A v Parlamentu míří do schvalovacího finále zákon, podle kterého budou Babišovi lidé neodvolatelní bez ohledu na budoucí výsledky voleb (a možná nebudou příštím volebním vítězům podřízeni ani formálně). Fakticky to znamená změnu politického systému stejně hlubokou, jakou přinesl listopad 1989. Zemanova vláda bez důvěry je vedle toho nesmělý školácký pokus. A opět: žádný odpor, žádní demonstranti v ulicích, dokonce ani žádné bouřlivé diskuze v kavárnách či hospodách. Babiš může.

Popularita zachránce národa míří ke hvězdám a volební preference překonávají rekordy. I popularita ostatních politiků je do značné míry ovlivněna tím, jak na ně dopadá odlesk páně Babišovy slávy.

K pochopení změny politického režimu, ke které v České republice došlo, nám pomůže více než sto let stará teorie Maxe Webera. Německý sociolog sestavil typologii politických vůdců (ovšem můžeme ji číst také jako typologii politických režimů), která vychází ze základní otázky "Co je hlavním důvodem, proč se občané nebo poddaní podřizují určité vládě?"

Po letech vlády pravidel…

Politický režim, jehož počátky můžeme situovat někam k prvním svobodným volbám v roce 1990 a který byl ukončen policejním zásahem proti spolupracovníkům premiéra Nečase, můžeme ve Weberově slovníku označit jako byrokratický. Lidé se vládcům podřizují, protože vládcové splňují určité formální podmínky. To zahrnuje volby, řádné jmenování a tak dále. Vláda zákona je vlastně jen jednou z takových byrokratických situací – existují nějaké paragrafy, kterým se i vládcové musí podřídit. Výměnou za tuto poslušnost paragrafům dostávají vládcové poslušnost lidu.

Samozřejmě, během těch let byly mnohokrát testovány hranice, co pravidla umožňují a co nikoliv, u některých pravidel se nepodařilo dosáhnout shody o výkladu a občas se podvádělo. Nicméně panoval všeobecný konsenzus, že dodržování formálních pravidel je rozhodující a zásadní. Když byli vůdcové kromě toho ještě oblíbeni (a měli kus charismatu) jako v první polovině 90. let Václav Klaus, snášelo se to lépe. Ale dokázali jsme to snášet i v dobách extrémně zkorumpovaných a neschopných vlád. Jedinou skupinou, která se s režimem pevných pravidel nikdy nesmířila, byli velkoměstští neomarxističtí intelektuálové, označovaní symboly pravdy a lásky. To byla skupina, která nikdy neakceptovala představu, že by měli být podřízeni stejným pravidlům jako prostý lid. Nicméně jim navzdory společenský režim fungoval.

Když tvrdím, že život tohoto režimu byl ukončen policejním zásahem, nemám na mysli údajnou či skutečnou korupci na předsednictvu vlády, ale skutečnost, jak bezpečnostní síly při zásahu okázale ignorovaly pravidla a že to bylo všeobecně akceptováno. Skončilo tak přechodné období, kdy pravidla sice existovala, ale kdy panovalo všeobecné přesvědčení, že za fasádou těchto pravidel se hraje nějak zásadně jinak a že je to hra špatná. Když pomineme výjimku typu Institutu Václava Klause a další relativně izolované skupiny (včetně autora této úvahy), žádná vrstva společnosti nelitovala zániku režimu založeného na pravidlech. Prostě jsme mu přestali důvěřovat.

… přichází éra Osobnosti

Odbočka. Všimněte si, že v českých zemích nekončí režimy revolucemi, ale rozpadají se samy od sebe. K naší tradici nepatří neohrožení bojovníci, kteří by svrhávali císaře a vítězili nad terorem. V české tradici jsou jen hledači, kteří jsou včas na příhodném místě a jsou dost šikovní a pohotoví, aby pohozenou moc zvedli. Režim v roce 1989 zanikl, protože komunističtí vládcové ztratili chuť ho udržovat při životě. Přechod od brutálního k umírněnému bolševismu na konci 50. let se neodehrál palácovým převratem, ale tím, že krutovládci předchozí generace zemřeli, navzájem se vybili nebo je to prostě přestalo bavit. Komunisté v roce 1948 převzali moc v zemi, jejíž elity ani většina obyvatel nebyly schopny vážnějšího odporu. A takhle bychom mohli pokračovat minimálně do roku 1918. Ani zánik parlamentní demokracie v roce 2013 z této tradice nevybočuje.

Charismatické vládnutí, které přišlo s Andrejem Babišem, vypadá jinak. Obyvatelé podporují charismatického vůdce, protože je dokázal přesvědčit o svých nadpřirozených schopnostech. V případě našeho oligarchy to je schopnost provozovat obrovský (a neustále rostoucí) státní aparát bez jakýchkoliv omezení co do rozpočtu i co do moci úředníků a zároveň vytvořit podmínky pro slušný život. Samozřejmě, že se mu to nepodaří, ale v tuto chvíli vyvolává iluzi, že takovou moc má.

Jak víme od dob Maxe Webera, takovému charismatickému vládci tolerují obyvatelé i ta selhání, která by jiným neodpustili. Proto nemůže Andreji Babišovi ublížit odhalení nějaké zlodějny, donášení estábákům ani žádný jiný poklesek. Opozice se snaží marně. Charismatická osobnost je nad kategoriemi. Připomeňme znovu: Proti Babišovi nefunguje dokonce ani tradiční česká závist. Vítejte ve světě charismatického vládnutí!

Než se iluze rozplyne

Od dob Maxe Webera ale taky víme o slabém místě charismatických vládců. Je jím viditelný neúspěch. Jakmile je víra v nadpřirozené schopnosti narušena, kouzlo se rozpadá, lid před sebou vidí obyčejného člověka, cítí se podveden a je extrémně obtížné kouzlo obnovit. A nezapomínejme, že Andrej Babiš nemá žádné prostředky ani plány jak očekávání naplnit. Jeho ekonomický program (pokud je vůbec možné o programu mluvit) je fakticky okopírovaný od škromachovské části sociální demokracie.

Vezměme třeba nápad, podle nějž mají státní podniky zaměstnávat lidi, které nepotřebují. Financováno to bude tím, že vláda vyrazí víc peněz z podniků a živnostníků, kteří kvůli tomu budou muset propouštět nebo zavírat (je lhostejné, zda to bude přes "sektorovou daň", zvýšení sazeb nebo zlepšení výběru). Multiplikačního efektu bude dosaženo tím, že peníze projdou rukama úředníků. Je obtížně představitelné, že by sám Andrej Babiš věřil, že může fungovat.

Nový charismatický vůdce ale nedal žádný konkrétní slib, jehož nesplnění by mu bylo možné vytknout, a dosáhl faktického monopolu na velké sdělovací prostředky (nezapomínejte, že jeho lidé dnes ovládají i televizi a rozhlas a že i zaměstnanci konkurenčních mediálních skupin dobře vědí, že mohou být jeho budoucími zaměstnanci) bude schopen udržovat iluzi déle. Všimli jste si mimochodem, že po letech selektivního zaměření na špatné ekonomické zprávy začala česká média psát o tom, že začíná být lépe? V téměř každé statistice najdete pozitivní i negativní aspekty, záleží na titulku, co zdůrazníte. V roce 2014 se po letech zdůrazňuje to pozitivní. Ve prospěch pana Babiše hraje i to, že zafungovaly loňské intervence České národní banky, exportní čísla vystřelila vzhůru a firmy přestaly propouštět. Protože tehdy levice i pravice tvrdila, že centrální banka dělá chybu, bude úspěch připsán právě jemu.

Přes to všechno nelze iluzi udržovat nekonečně dlouho. Ale samovolné zhroucení další vlády a konec Babišovy éry můžou být dost daleko. Do té doby se může stát hodně věcí a vůdcovský režim může nabrat jinou podobu, než má dnes.

I když do budoucnosti nikdo nevidí, je možné některé věci odhadnout (mimo jiné z toho, o které společenské skupiny se Andrej Babiš opírá a zájmy kterých skupin pečlivě respektuje). Tomu se budu věnovat v pokračování.