POLITIKA: Atrapa diktátora
V současné koaliční a vládní krizi Petr Nečas překonal sám sebe v rozhodnosti, s kterou bez předchozího dosažení shody s koaličními partnery nečekaně oznámil, že spolu s návrhem na přijetí demise Víta Bárty předloží panu prezidentovi návrh na odvolání místopředsedy vlády a ministra vnitra, předsedy strany Věci veřejné Radka Johna a ministra školství Josefa Dobeše. Vysvětlil to důvody, jež jsou známy od vzniku koalice a jsou v podstatě dílem malicherné, dílem nesmyslné. Nedokázal vysvětlit, proč je uplatnil právě v pátek 8. dubna, když ještě počátkem týdne se k pokusu Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky o diskreditaci ministra Víta Bárty vyjadřoval naprosto rozumně a nenaznačil nepřátelské úmysly vůči celé straně Věci veřejné a jmenovitě vůči jejímu předsedovi Radku Johnovi. Jeho páteční rozhodnutí bylo odvážné až šíleně, protože předseda koaliční strany, bez jejíž podpory se vláda neobejde, má velmi silné postavení a roztržka s ním může pohřbít celý koaliční projekt. Ostatně Petr Nečas jím získal neblahé prvenství mezi předsedy českých a patrně i československých vlád. Tak špatně s ministry koaličních stran před ním nejednal nikdo s výjimkou Klementa Gottwalda. Dokonce ho překonal, neboť Gottwald pouze využil neuváženého rozhodnutí odstupujících ministrů protestovat tímto způsobem proti předchozím obstrukcím ministra vnitra.
Věci veřejné projevily překvapivou vstřícnost: byly ochotny souhlasit s odchodem svých tří ministrů za předpokladu, že z vlády odejdou také tři ministři dalších koaličních stran, předpokládajíce přitom, že jim zůstanou tři ministerstva. Petr Nečas je odbyl prohlášením, že „nejsme v situaci, abychom měnili kusy za kusy“. „Véčka“ pak přitvrdila vyhlášením požadavku na setrvání Radka Johna na ministerstvu vnitra a dala najevo, že hodlají zabránit vtažení policie zpět do sféry vlivu ODS – strany, jež je nejvíce zatížena vztahy korupční povahy.
Jak Petr Nečas řekl, tak v pondělí 11. dubna učinil. Vydal se statečně na Hrad, kde však u pana prezidenta narazil. Václav Klaus odmítl vyhovět jeho návrhům okamžitě. Žádal o vysvětlení, co bude následovat po propuštění zmíněných ministrů.
Od té doby probíhá mezi Hradem a Strakovou akademií nevyhlášená zákopová válka. Petr Nečas posílá na Hrad kategorická prohlášení o ústavní povinnosti prezidenta republiky vyhovět jeho návrhům a tváří se, že je pánem situace, jenž má téměř právo prezidentovi poroučet. Odmítá přiznat mu právo podmiňovat souhlas splněním požadavku na úplnost informací o záměru na rekonstrukci vlády. Přestal svolávat porady K9 s tím, že koaliční jednání budou pokračovat, až pan prezident ustoupí jeho tlaku a až si pak upraví složení vlády. V tomto okamžiku se začal chovat jako diktátor, který k sestavení vlády nepotřebuje nikoho než pár povolných lidí, kteří přijmou jeho nabídku obsadit uvolněná místa po zapuzených ministrech.
Petr Nečas se ve sporu s prezidentem opřel o názory ústavních právníků, kteří vysvětlují, že Ústava sice nestanoví prezidentovi lhůtu, v které musí návrhu předsedy vlády vyhovět, nicméně obvykle by měl vyhovět bez zbytečných průtahů a dodatečných podmínek.
Ústavní právníci mají pravdu, že „obvykle“ tomu tak je. Ale „obvykle“ jsou protihráči prezidenta při takových jednání odpovědní lidé. Pokud není „obvyklost“ naplněna na straně předsedy vlády, ani pan prezident se nemůže chovat „jako obvykle“.
Naproti tomu pan prezident namítá, že funkce prezidenta je ústavní pojistkou stability vládnutí a odmítá připustit chaos v činnosti vlády, který by nastal, kdyby vzápětí po odchodu zapuzených ministrů nebyla jejich místa obsazena. Upozorňuje na to, že ústavní pořádek nepřipouští možnost, že by ministerstva zůstala byť dočasně bez odpovědných ministrů. Nepřímo tím naznačuje, že nemíní slepě, bez vlastního odpovědného posouzení vyhovět jakýmkoli Nečasovým návrhům na jmenování nových ministrů. Dává současně najevo, že má zájem na pokračování koaličního projektu a vůbec nestojí o pád vlády a už vůbec ne o předčasné volby.
Stanovisko pana prezidenta je zcela pochopitelné, protože si naprosto přesně uvědomuje, že při způsobu nakládání se stranou Věci veřejné, který Petr Nečas předvádí, bude nesmírně obtížné rekontruovat vládu takovým způsobem, aby měla jistotu, že ustojí hlasování o důvěře, které nejspíš vyvolá opozice.
V tomto případě se nestandardně chová předseda vlády. Ústava mu sice neukládá, že má přihlížet k mínění a mocenským zájmům koaličních partnerů, a nezná instituci K9 jako politický orgán zastřešující koalici vládních stran. Nicméně realita koaličního soužití je neúprosná a bez vyjednávání s partnery na bázi rovnosti a vzájemné úcty se nelze dopracovat životaschopných řešení. Koaliční vyjednávání je svého druhu obchodem, v němž každá strana za případné ústupky získává protihodnotu ve vyváženém poměru. Standardně jednající předseda vlády by proto nešel za prezidentem s neúplným návrhem na změny ve vládě, nýbrž nejdříve by dosáhl dohody s koaličními partnery.
Petr Nečas se ale zřejmě rozhodl zreorganizovat vládu bez ohledu na mínění nejmenší koaliční strany. Ví, že její podporu nemůže získat, a hledá náhradní řešení. Prezidentův souhlas s odvoláním ministrů by mu umožnil dočasně pověřit řízením opuštěných ministerstev jiné členy vlády a vést pak neúčelná, nekonečná, k výsledku nespějící vyjednávání v K9 tak dlouho, až by se podařilo rozložit poslanecký klub strany Věci veřejné do té míry, že by se počet odpadlíků zvýšil nejméně na potřebných sedm, aby vláda měla ve sněmovně aspoň stojedničkovou podporu. Riskoval by ovšem, že dříve, než toho dosáhne, opozice vyvolá hlasování o důvěře a jeho neúplný kabinet smete.
Měl by samozřejmě také možnost navrhnout panu prezidentovi doplnění vlády o řádně jmenované ministry, vybrané bez dohody s Věcmi veřejnými. Pan prezident bude ovšem klást odpor jmenování vlády, která by se opírala o odpadlíky, takže ani tudy cesta nevede.
Petr Nečas je zkušený politik. Není možné, aby nevěděl, že riskuje pád své vlády, následně podstatné snížení významu své politické strany a následně svůj odchod z politiky po stopách svých „zaříznutých“ předchůdců. Na celé věci je proto nejzajímavější otázka, co jej přimělo v období během minulého týdne posunout se od počátečního rozumného pohledu na politickou klauniádu Jaroslava Škárky a Kristýny Kočí až tomuto hazardérskému chování. Veřejnost má právo na vysvětlení a stejně má právo znát důvod, proč náhle rozšířil požadavky o odebrání ministerstva vnitra straně Věci veřejné, nejméně zatížené korupčními vazbami. Pokud to vše nevysvětlí, ulpí na něm podezření, že hájí bezpečí „kmotrů“ obávajících se nezávislosti policie.
V každém případě ve složité a nehezké politické situaci osvědčil pan prezident republiky svou způsobilost být stabilizujícím činitelem, bránícím uvržení země do chaosu. Naopak předseda vlády vede zemi do nejistoty a k předčasným volbám, k nimž by velká část veřejnosti po současných zkušenostech šla s pochybností, zda reálně má koho volit.
