Společnost je živý mechanismus a politika se proměňuje spolu s ní. A protože nikdo není dokonalý, tu a tam se dostává do slepých uliček. Naštěstí většinou máme příležitost se poučit, nebo i napravit chyby.

Od zavedení přímé volby prezidenta jsme mnozí očekávali, že vtáhne občany víc do děje a dá zapomenout na šrámy z volby nepřímé. Při ní se poslanci a senátoři nevyhnuli kšeftům, nátlaku a výhrůžkám.

V prosinci 1989 to začalo podezřele stoprocentním hlasováním komunistických členů federálního parlamentu pro Václava Havla a skončilo to až zamykáním poslanců na toaletách. Lidé se utvrdili v názoru, že politika je špína, a ještě více se uzavřeli do svých ulit. Kdo by hořel srdcem pro takto se chovající ústavní činitele?

Většina stran postupně začala slibovat zavedení přímé volby prezidenta. U levice to nepřekvapilo, jenže ona se přidala i konzervativní ODS. Byla to cesta, jak se vyhnout pokračování trapasů a sblížit se s voliči, kteří v průzkumech veřejného mínění přímé volbě fandili. Věřili jsme, že posílí zájem o politiku coby správu věcí veřejných i korodující pouto mezi občany a politiky. K důvodům patřila nízká účast u různých typů voleb, prořídlé zástupy členů politických stran, řazení poslanecké práce až na chvost žebříčku prestiže povolání apod.

První dvě přímé volby českého prezidenta však vyjevily i negativa, především vyostřenou polarizaci společnosti, kterou provázejí lži, dezinformace a nenávist šířená zejména prostřednictvím sociálních sítí. Brnká se na nacionální strunu, hledá se či vyrábí špína na kandidáty.

Nic z toho, co známe od nás, však nedostihuje zkušenost Spojených států amerických. Tam lidé nevolí rovnou prezidenta, ale pouze určují, jak budou hlasovat volitelé z každého státu unie. Přesto můžeme volbu prezidenta USA považovat za přímou. Uchazeči před ní vedou dlouhou a vyčerpávající kampaň napříč zemí. Byť klíčoví adepti reprezentují jednu ze dvou stěžejních stran, republikánskou, či demokratickou, mnohem víc jdou sami za sebe. Odtud též odpor části republikánů k Donaldu Trumpovi a jejich podpora Joeu Bidenovi.

Letos je však atmosféra ve Spojených státech mnohem vyhrocenější, než bývala dosud. Pomohly k tomu jen těsné rozdíly v míře podpory mapované už předvolebními průzkumy. Trump se nadto ukázal být politikem, který nevynechá příležitost zaútočit na ty, co s ním nesouhlasí. Postavil si tak proti sobě i řadu těch, co politiku vnímají jen okrajově. Naopak elektrizovat dokázal stoupence pevné ruky a odpůrce establishmentu, k němuž přiřadil nejen staré politické tváře, ale i média, celebrity či neziskové organizace.

Dnes sledujeme obklopení míst, kde se sčítají korespondenční hlasy, nespokojenými sympatizanty dosluhujícího prezidenta i zpochybňování volebních výsledků a demonstrace, od nichž není daleko k pouličním nepokojům. Někteří analytici hned varují před občanskou válkou. Kam se poděla vzorová demokracie a země s ambicí vést vyspělý západní svět?

Češi, Moravané a Slezané nejsou horkými hlavami. Prát se kvůli politikům nechceme a zpochybňování volebních výsledků nepřekračuje únosnou mez. Přesto personalizace voleb vede k tomu, že je střet idejí a programů nahrazován osobními útoky, které jsou pro mnohé srozumitelnější. Nejde už ani tak o pravdu jako spíš o emoce a schopnost je ovlivňovat.

Zatímco na nižších patrech samosprávy si volit přímo netroufáme, u hlavy státu jsme odvážní. Odplatou je prezident snažící se posunout hranici svých kompetencí. Dávejme si ale pozor, aby zvolna nehoustla atmosféra podobně jako za oceánem. Přímá volba má potenciál nebezpečné výbušniny a ne každý s ní dokáže adekvátně nakládat.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)