Pan Rudolf Polanecký ve svém článku na NP tvrdě zkritizoval demonstraci odborů (Jestli nebude po našem, paralyzujeme tuto zem!). Má na to samozřejmě právo a musím přiznat, že jeho kritika je v řadě bodů akceptovatelná. Přesto si dovolím i já některé jeho názory podrobit kritice.

Předně jako červená nit se celým článkem vine kritika odborů, že chtějí jednak destabilizovat situaci v naší zemi požadavkem na odstoupení vlády i za cenu generální stávky (která by stavu našeho hospodářství jistě neprospěla), jednak požadují zrušení či omezení řady přijatých či připravovaných ekonomických zákonů, které mají největší negativní dopad na nízkopříjmové skupiny obyvatel, které právě odbory (a další organizace) zastupují.

Ale ruku na srdce: Jsou to jen odbory, které svými požadavky chtějí ruinovat státní rozpočet?. Státní rozpočet, jak známo se skládá z příjmů a výdajů. Ano odbory (a s nimi souhlasně na demonstraci působící další organizace zastupující nízkopříjmové skupiny obyvatel) chtějí zachovat dosavadní čerpání ze státního rozpočtu, odmítají vyšší DPH, nižší valorizaci důchodů a řadu dalších škrtů.

Ale jak jsem předeslal, státní rozpočet jsou i příjmy. A nechám-li stranou donekonečna omílané předražené státní zakázky, pak je tu další problém: "Optimalizace" hospodářských výsledků s cílem platit co nejnižší nebo žádné daně a hlavně stěhování sídel firem do daňových rájů s cílem neplatit v tomto státě žádné daně, ačkoli se hodnoty vytvářejí zde. Snažila se už vůbec vláda přijmout zákon, že daně se budou platit tam, kde se hodnoty vytvářejí, a ne tam, kde je spekulativní adresa firmy?

Namítnete, že to lze těžko, budete argumentovat mezinárodními úmluvami. Ale ruku na srdce: Co je nemravnější – požadavek odborů a dalších organizací na nezvyšování daní a zachování příjmů dávek a valorizace důchodů na současné úrovni bez ohledu na potřebu snížit výdaje státu, nebo vyčůrané chování podnikatelů, směřující k neplacení daní, bez ohledu na potřeby zvýšit příjmy státu?

Další kritikou odborů mě pisatel nahrál na smeč. Píše, cituji: Jejich (odborové) společenské postavení je stejné jako postavení spolku zahrádkářů. Jistě, odbory jsou početnější organizací než zahrádkáři, dokonce mají to privilegium, že mohou jednat v tripartitě, ale tím jejich moc končí. Konec citátu. Pan Polanecký se postavil po bok Václavu Klausovi v přirovnání nějakého spolku k zahrádkářům. A oba mají pravdu. Všechny tyto spolky sdružují stejně smýšlející a konající občany. Zahrádkáři pěstitele zeleniny, ovoce a dalších plodin, odboráři zaměstnance a občany, chtějící si na zaměstnavatelích (mzdy) a státu (daňové a sociální zákony) vydobýt pro sebe co nejlepší podmínky a církve lidi věřící v Boha. Ale proč jen církve mají od státu dostat mnohamiliardové náhrady za zabavený majetek? Nejsou tu stovky spolků a statisíce občanů, kteří ostrouhají. Však restituční zákon byl o nápravě některých majetkových křivd. Zase jsou rovní a rovnější.

Na závěr pan Polanecký sděluje jednu velkou pravdu: Někdo už by měl soudruhům odborářům říct, že jejich politická moc je dávno fuč. Bohužel řekl A, ale neřekl B. Totiž že politická moc není v rukou odborů, ale ani v rukou vlády a volených zástupců. Je v rukou Janoušků, Jurečků, Oulických a dalších, kteří jsou souhrnně označováni za kmotry, a kteří z příšeří působí jako loutkovodiči politiků. A to všech politických barev. A to je smutný konec mé polemiky.