Za devatero horami a devatero řekami, mezi zeměmi, ve kterých slunce vychází a zapadá, leží Rohlíková republika. Pro rohlíky se zde žije a pracuje. Rohlíky jsou zde dokonce platidlem. Za 5 tisíc loupáků si zde koupíte televizi, za 350 tisíc makových je tu k dostání malé auto.

Ještě před 20 lety zde byly k dostání pouze rohlíky totalitně-vodové, tzv. hladové. Některými obyvateli pejorativně zvané „gumové“. Stále vládla jedna skupina lidí, a tak se při výrobě rohlíků používal jen jediný „totalrecept“. Byl poměrně hnusný, ale jíst se dal.

Po jakési textilní revoluci se to v té rohlíkové zemi všechno změnilo. Najednou se na trhu objevilo množství nových rohlíků dosud nevídané chuti i krásy. Lid byl nadšen a tleskal. A ke všemu štěstí tomuto lidu přibyla i možnost zvolit si nové pekaře. Jenomže „kvalifikovaných“ pekařů se nabízelo moc a lidé si mezi nimi nedokázali jednoznačně vybrat. A tak se jich do Hlavní pekárny dostalo hned několik. Každý z nich však měl na rohlíky jiný recept.

Hlavní pekárna sice zveřejnila společně dohodnutý recept, ale znáte lidi. Jak tak šel čas, jedna skupina pekařů chtěla těsto na rohlíky z bílé mouky, druhá z celozrnné, třetí navrhla víc přisolit a čtvrtá přisladit. Výsledkem této „pekařsko-vládní spolupráce“ byl rohlík chuti vrcholně odporné. Nechutnal vůbec nikomu, všichni si stěžovali a nadávali, kudy chodili.

Tak se nakonec v nouzi dohodli, že půjdou znovu k volbě pekařů. A teď jde o to, kolik různých receptů se v budoucí vládní pekárně sejde. Pokud jich zase bude víc, vůbec si nepolepšíme. Může se to projevit dokonce i ve zvýšené spotřebě toaletního papíru. Hlavnímu pekaři by totiž do jeho receptury neměl nikdo mluvit. Jen tak bychom v budoucnosti mohli s odpovědností říci: Tak tohle je (byl) dobrý (špatný) pekař.