K dlouhodobým problémům justice, která je i třicet let po roce 1989 příliš závislá na politické moci a kde se jen stále hovoří o novém zákonu o státním zastupitelství, přibyl s novou vládou i další problém jmenováním do funkce ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Ten léta vedl brněnskou ODS, která je zapojená spolu s ČSSD a ANO do sítě politiků, úředníků a advokátů, kteří se podíleli na podvodném hospodaření s městským majetkem. A i jen tento fakt by ho měl diskvalifikovat z možné nominace na tuto funkci, protože před třemi roky byl sám vyšetřován. Podezření vzbudil i tím, že nevystoupil aktivně proti milosti Miloše Baláka a že v souvislosti s vyšetřováním brněnské kauzy posílá dotazy na státní zastupitelství, což logicky vzbuzuje nedůvěru. A dokonce se zajímal i o osobní život dozorující žalobkyně.

O jednom z dlouhodobých problémů, který souvisí s fungováním české justice se ale i díky těmto aktuálním problémům nemluví, ač je stejně závažný: podle mezinárodních statistik nás index vězeňské populace zařadil na druhé nejhorší místo v EU po Litvě. Jinými slovy: na sto tisíc obyvatel u nás připadá podle statistiky 203 vězňů. Při bližším pohledu to ale znamená, že z celkového počtu vice než 21 000 vězňů, které máme v Česku, víc, než polovinu představují recidivisté.

Tento stav způsobují dvě věci: odkládání trestů za drobnou kriminální činnost a neschopnost státu tyto lidi integrovat. A zřejmě i snaha starostů a primátorů se zbavovat lidí, kteří jim dělají ve městech a obcích potíže. Situace, jak říkají odborníci, zásadně mění účel trestu: Lidé se nedostávají do věznice „za trest“, ale „pro trest“: Jen proto, aby nevadili, místo toho, aby si uvědomili, že se ve vězení ocitli kvůli porušení zákona. V praxi tento mechanismus funguje tak, že poprvé takový člověk ztratí svobodu kvůli tomu, že způsobil škodu, která přesáhla hodnotu deseti tisíc. Podruhé, či potřetí ale stačí, když se tentýž člověk dopustí krádeže v hodnotě několika stokorun.

Pak je odsouzen většinou jen podmínečně. Přijde-li takovému pachateli domů obálka s modrým pruhem a výměrem nepodmíněného trestu, o kterém rozhoduje samosoudce bez účasti obviněného, obálku zahodí. To se může opakovat i dvakrát či třikrát, než dojde k řádnému soudnímu jednání, kde se obviněnému podmínky sečtou a on může být odsouzen třeba k šesti letům nepodmíněného vězení. A právě takové případy plní naše věznice.

Může za to špatná legislativa, tedy Sněmovna a neexistence výchovných programů a nedostatečné finance na probační a mediační služba, která by pomohla propuštěným vězňům zajistit práci, naučit je starat se o rodinu a pomohla jim zajistit bydlení.

Přesně to formuloval právník Jakub Drápal vystudovaný v Cambridge: „Pokud tady máme lidi, kterým nevadí být omezen na svobodě, tak máme problém jako celá společnost. Nezlepšíme to tím, že jim pobyt ve vězení budeme zhoršovat, ale spíše tak, že budeme pracovat na našem sociálním systému, aby byli lidé rádi na svobodě. A i o to by se měl starat ministr spravedlnosti.

Napsáno pro ČRo Plus.