V posledních předvolebních dnech jsem si najednou velice zřetelně uvědomil jeden rozdíl mezi Českou republikou a starou Evropou, na který bych rád upozornil: děje-li se něco významného třeba v Rakousku či Německu, média do diskuse vehemetně zapojují korespondenty sídlící v jejich zemi, aby lidé získali jiný pohled: aby se viděli přesněji, protože teprve odpovědi legitimují naši otázku. Napovídají nám, jestli se ptáme správně. Proto třeba pravidelné nedělní politické kulaté stoly v televizích bývají velmi často obsazovány výhradně zahraničními korespondenty. Takových vystoupení je v našich médiích poskrovnu, což může vést k tomu, že se utvrzujeme ve svých vlastních omylech.

Přesto, našel jste nějaké takové hlasy ze zahraničí v našich médiích?

Našel, ale jsou to pouze hlasy našich univerzitních profesorů dlouhodobě žijících v zahraničí a oba zveřejnilo Právo. První vyšel již minulý týden a je od filozofa Václava Bělohradského a má název Čtyři důvody, proč volit levici a druhý od profesora právní filozofie Jiřího Přibáně o smyslu parlamentních voleb z britského a českého pohledu, vyšel tento čtvrtek.

Dobrá, začněme tedy u článku profesora Bělohradského z Terstu: co vás v něm zaujalo?

Budu citovat přesně: „Česko je vnímáno jako podezřele protievropské, naivně protiruské a nyní i protiobamovské. Poláci ve svých dějinách vedli s Ruskem větší boje než my, byli oběťmi neomluvitelného masakru v Katyni, a přesto nacházejí pomalu cestu ke vzájemnému porozumění a smíření – polská armáda se letos zúčastnila spolu s Brity, Američany a Francouzy slavnostní přehlídky vítězů druhé světové války na Rudém náměstí.“ Tento odstavec v úvaze profesora Bělohradského považuji za nejpodstatnější, protože nám zcela uniká, kam směřuje vývoj: Z Polska se postupně stává – jak na to upozorňuje třeba George Friedmann – evropská velmoc, Američané tam již tento týden umístili své první rakety a v tzv. druhé studené válce, která vypukne prý za dvacet let a povede k definitivnímu zhroucení Ruska hlavně kvůli demografické krizi, sehrají právě Poláci s Američany rozhodující roli při obraně pobaltských států. Takhle daleko my vůbec nemyslíme, naše zahraniční politika je těžko pochopitelná, nezřetelná, moc lavírujeme: svět je pro nás něco, co začíná až za našimi humny.

A co vás zaujalo v článku profesora Přibáně z Cardiffu?

Otázky, které klade v závěru, cituji zase přesně: „Co má být oním vnějším nebezpečím, před kterým nás má chránit státní suverenita? Čeho si máme vážit na naší státnosti v čase, kdy tolik politiků rezignovalo na prosazování občanských svobod a práv a stále víc útočí na samotnou podstatu ústavní demokracie, především na nezávislé soudy, státní zastupitelství, ale i policejní sbory? A jak zajistit, aby klientelistické strany definitivně nerozebraly poslední zbytky státní moci, která má hájit obecný zájem, a nezprivatizovaly ji pro své vlastní potřeby a pro potřeby svých klientů.“ Konec citátu. Takové nebezpečné otázky si tu málo klademe, proto by lidé ze zahraničí měli dostat v našich médiích mnohem více prostoru, aby nám nastavili přesnější zrcadlo. Teprve pak bychom pochopili, že nám nehrozí ztráta suverenity, ale naopak ztráta státnosti, že tedy nejvíc ohrožujeme sami sebe, a to zevnitř.

Autor je novinář a spisovatel