V úterý 8. února 2011 by měl odvolací senát Vrchního soudu v Praze konečně uzavřít řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové, ve svých počátcích provázené zběsilou mediální štvanicí žalobců, dnes probíhající téměř nepozorovaně. Žalobci k soudu nechodí, posílají k němu své advokáty.

Musíme počítat s tím, že do rozhodování soudu se mohou promítnout změny politického hodnocení zásahu státních zástupců do „kauzy Čunek“, aniž by bylo možné senát usvědčit z přímého podřízení názoru vůli politiků.

Příznaky vlivu změny postoje politiků k oné velké nepřístojnosti státních zástupců z r. 2007 na poměry v resortu spravedlnosti jsou nepřehlédnutelné. Jako první to pocítil bývalý místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, „ďábel-našeptávač justiční mafie“, odsouzený později zrušeným rozsudkem kárného soudu ke ztrátě taláru: takový rozsudek na chatrném důkazním základu neočekával z přítomných nikdo mimo podjaté žalobkyně Ivy Brožové. Překvapeni byli i novináři, kteří se k obžalovanému od začátku jeho stíhání stavěli nepřátelsky. Renata Vesecká, z titulu své funkce obecně odpovědná za manipulaci s trestním řízením proti Jiřímu Čunkovi, byla bez udání důvodů odvolána z funkce nejvyšší státní zástupkyně. S ní padl i její první náměstek Karel Černovský, do aféry rovněž zapletený. Došlo konečně i na ředitele trestního odboru NSZ Stanislava Potoczka, jenž zůstával až dosud tajemným mužem v pozadí. Dříve se o něm v souvislosti s „kauzou Čunek“ ani nemluvilo, ač právě on byl skutečným signatářem osudového usnesení NSZ z 4. června 2007 o odnětí věci z OSZ Přerov a jejím přikázání na OSZ Jihlava. Jeho úloha nebyla nikdy řádně objasněna. Dokonce jej ani Marie Benešová nezahrnula mezi „justiční mafii“. Úřadu se vzdala olomoucká vrchní státní zástupkyně Milena Hojovcová, jejíž resignace prý nebyla zcela dobrovolná. Naopak byli logicky rehabilitováni odpůrci zásahu, bývalý a současný vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištván a jeho bývalý náměstek Igor Stříž, nyní náměstek nejvyššího státního zástupce. Pět let volné místo krajského státního zástupce v Hradci Králové, údajně ústupová pozice pro Renatu Veseckou, bylo řádně obsazeno jmenováním Pavla Hochmanna.

Změnilo se tak postavení tří ze sedmi žalobců: Karla Černovského, Pavla Kučery, Renaty Vesecké. Všichni na začátku procesu zastávali významná místa ve státní službě, na jeho konci jsou takřka v postavení popravených bez spravedlivého soudu, Pavel Kučera dle mého soukromého mínění zcela jistě nezaslouženě.

Také u paní žalované nastala změna. V době, kdy stříkla po žalobcích jedovatou slinou pomluvy, byla stínovou ministryní spravedlnosti ČSSD. Velmi si na tom zakládala. Myslela si, že jí patří svět, a nekladla meze své pavlačové výřečnosti. Před soudem ji zastupoval bývalý důstojník 1. správy StB, s nímž sdílela adresu advokátní kanceláře.

Ty doby jsou ty tam. Jejích veřejných vystoupení postupně ubývalo až téměř do ztracena a nakonec ji ve funkci stínové ministryně nahradil kultivovaný Jiří Dienstbier ml. Společnou adresu s původním obhájcem sdílí sice nadále, ale u soudu ji proti „těžkým vahám pražské advokacie“ zastupuje mladý advokát, občas vzbuzující útrpnost svých protějšků.

Všechny výše uvedené okolnosti nemohly uniknout pozornosti soudců Vrchního soudu v Praze, kteří na takto změněném pozadí budou posuzovat, do jaké míry bylo označení žalobců „justiční mafií“ věcně důvodné a pro ně skutečně urážlivé. Tento soud nemá možnost prověřovat vývoj skutkových zjištění, takže nemusí vědět, že rozhodnutí o zásahu k záchraně Jiřího Čunka padlo úplně jinde než při dýcháncích Pavla Kučery, Pavla Němce a Renaty Vesecké, jak veřejnosti namlouvají novináři s podporou žalované exprokurátorky Marie Benešové a bývalé kamarádky „mafiánů“, severomoravské krajské žalobkyně Zlatuše Andělové. Netuším, jaký význam soud přičte skutečnosti, že mezi „mafiány“ neexistovala žádná organizační provázanost a někteří se ani navzájem neznali, takže základní znak „mafiánství“ nebyl naplněn.

I když se zhoršilo společenské postavení obou stran sporu, odhaduji, že okolnosti svědčí spíše prospěchu paní žalované. Spatřuji v tom hrubou nespravedlnost osudu, protože častování odpůrců nadávkami a vznášení skutkově nepodložených obvinění nemilovaných osob by nemělo být společností trpěno, v justičním prostředí už vůbec ne. Kdyby byla Marie Benešová prostá husopaska, dalo by se nad jejími výroky mávnout rukou, ale je právnička s dlouholetou praxí prokurátorky a státní zástupkyně, proto na neuvážené výroky nemá nárok.

Výsledek úterního soudního jednání se může do politického života promítnout i jinak. O Marii Benešové nebylo dlouhou dobu téměř slyšet. Vynořila se nyní znova jako jedna ze čtyř uchazeček o postavení místopředsedkyně ČSSD. Je možné, že odsuzující rozsudek by snížil její prestiž a snížil jí tak naději na zvolení, a obráceně. Dovolím si zažertovat: sociální demokraté by se měli pokusit o nemožné – podplatit soud (chachá)…

Není ovšem zdaleka jisté, že soud v úterý vynese rozsudek a také že jej obě strany přijmou a nepustí se do další vleklé války cestou ústavní stížnosti.