Když si ve středověku církev svatá nedopatřením zvolila dva papeže, opevnili se každý na svém hradě, takže se nemuseli denně potkávat a dohadovat o rozdělení moci ve společném domě. Takto nelze vyřešit stav, který vznikne, když zásahem moci soudní dojde k obnovení služebního postavení vedoucího státního zastupitelství, před lety (dle soudu neoprávněně) odvolaného z funkce ministrem spravedlnosti. Jeho místo je samozřejmě obsazeno. Působení dvou vedoucích státního zastupitelství v jednom úřadě zákon neumožňuje a rozdělení obvodu působnosti na dva, aby se na každého dostalo, by bylo možné pouze změnou zákona o státním zastupitelství.

Vznik takového dříve naprosto nepředstavitelného a neznámého stavu je další folklorní novotou zdobící působení Jiřího Pospíšila v čele resortu spravedlnosti. Během svého prvního mandátu odvolal čtyři vedoucí státní zástupce, a to vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvána, severočeského státního zástupce Jana Jakovce, po něm i jeho nástupce Jiřího Křivance a také okresního státního zástupce v Ústí n.O. Pavla Kačírka.

Ivo Ištván doplatil na odmítavý postoj k rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství ČR odebrat trestní věc bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka z pravomoci severomoravských žalobců a přikázat ji do rukou jejich jihomoravských kolegů. Podle dobového tisku pan ministr zazlíval Janu Jakovcovi průtahy při obsazení funkce okresního státního zástupce v Lounech a vysoký počet nevyřízených případů. Jiří Křivanec musel odejít kvůli šikanování tehdejšího vedoucího liberecké pobočky svého úřadu Adama Bašného, kterého sesadil za záporné vyjádření k vlivu manipulace státních zástupců s trestní věcí Jiřího Čunka na důvěryhodnost státního zastupitelství v očích veřejnosti. Na vystoupení Adama Bašného neviděla tehdy nic závadného ani nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. Pavel Kačírek byl odvolán za toleranci k pochybení své podřízené, která umožnila únik před soudním řízením opilému řidiči, jenž způsobil smrt.

Na okraj věci podotýkám, že odvoláním Jiřího Křivance pan ministr křivdu na Adamu Bašném nenapravil, a neučinil to dodnes, protože nemá pravomoc, aby mu sám jeho funkci vrátil nebo aby k nápravě bezpráví přinutil krajského státního zástupce. Dostal se tak do pasti, protože krajský státní zástupce Jiří Křivanec uvolněné místo po Adamu Bašném ihned obsadil. Do konce svého prvního mandátu nestihl Jiří Pospíšil ani obsadit uvolněné místo krajského státního zástupce, protože neměl pravomoc o něm rozhodnout bez součinnosti s vrchním státním zástupcem v Praze nebo s nejvyšší státní zástupkyní.

Ivo Ištván, Jan Jakovec a Pavel Kačírek se proti odvolání z funkce vzepřeli správní žalobou a prví dva po třech letech čekání uspěli. Ze zákona tak nabyli právo vrátit se na svá místa, která byla samozřejmě obsazena.

Zákonodárce se vznikem takové situace nepočítal, takže zákon o státním zastupitelství z ní žádné jednoduché východisko nenabízí. V případě olomouckého vrchního státního zastupitelství řešení umožnila jeho vedoucí Milena Hojovcová, která se funkce vzdala (prý po neomalené přesvědčovací „masáži“). Šéf severočeských žalobců Jiří Křivanec se ale před televizními kamerami vyjádřil, že k odstoupení zatím nevidí důvod.

Jeho případ je o to pikantnější, že jeho postavení krajského státního zástupce je ohroženo v krátkém čase již podruhé. Jeho odvolání Jiřím Pospíšilem zvrátila paní ministryně Daniela Kovářová zásluhou pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly, který zneužil hned v prvních dnech jejího působení její „nerozkoukanosti“ a přesvědčil ji, že místo šéfa severočeských žalobců nesmí zůstat neobsazeno ani hodinu. Předstíral, že není jiný vhodný zájemce než opět starý osvědčený Jiří Křivanec, byť „vrabci na střeše si cvrlikali“ mimo jiné o horkém zájmu průbojné Křivancovy náměstkyně Lenky Bradáčové (předsedkyně Unie státních zástupců). Daniela Kovářová v počátečním zmatku přehlédla, že Vlastimilu Rampulovi vůbec nevadí víceleté neobsazení funkce krajského státního zástupce v Hradci Králové, takže překotný spěch na obsazení volného místa v Ústí n.L. je podezřelý, a jeho návrhu vyhověla. Pro Jiřího Pospíšila je to jistě oprávněně nepříjemné i osobně, ale nemá právní nástroj, jímž by její neúmyslné pochybení napravil.

V této souvislosti dodávám, že příklady Ivo Ištvána a Jana Jakovce naznačují, že by s žalobou mohla uspět také bývalá nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, odvolaná vládou na návrh Jiřího Pospíšila po dlouhodobém ponižujícím podkopávání její autority veřejnými úvahami ministra, a to bez předchozího kárného řízení a veřejného odůvodnění zákroku. Být na místě pana ministra neměl bych klidný spánek, protože Renata Vesecká stále ještě může podat žalobu a nikdo jí v tom nemůže zabránit. Dokonce soudím, že by to měla udělat, ač podle mého opakovaně zveřejněného neměnného přesvědčení měla být odvolána již v červnu r. 2007. Obecně je totiž škoda každé promarněné příležitosti k udělování výchovných lekcí notoricky selhávající „věrchušce“.

Popsané události by nestály za komentář, kdyby měly pouze význam osobního „maléru“ pana ministra. Jsou ale hlavně obrazem důsledků nešťastného způsobu polistopadové přestavby struktury řízení v resortu spravedlnosti, která byla nastavena tak, aby pokud možno nikdo neměl dost síly na vymáhání odborného, svědomitého plnění úkolů a odpovědnosti za poklesky jednotlivých činitelů, ať již justičních manažerů (předsedů a místopředsedů soudů, vedoucích státních zástupců a jejich náměstků) či soudců, státních zástupců a ministerských úředníků. Z rozhovorů se soudci a státními zástupci s dlouhou předlistopadovou praxí usuzuji, že obecná úroveň kázně v resortu se v důsledku nového vymezení struktury řízení proti dřívějším poměrům výrazně snížila.

Občané na to doplácejí: úpadek kázně se odráží v nižší výkonnosti a horší kvalitě práce, které se v oblasti trestního řízení promítají jak do neúspěchů při usvědčování a postihu pachatelů, tak do nespravedlivého stíhání nevinných lidí.

Protože se v tomto článku zabývám „maléry“ ministra a ve státním zastupitelství, upozorňuji především na podstatný rozdíl mezi postavením nejvyššího státního zástupce a generálního prokurátora. Pravomoci posledně zmíněného byly podstatně širší. Mimo jiné byl přímým nadřízeným všech nižších prokurátorů. Nejvyšší státní zástupce „velí“ pouze zaměstnancům svého úřadu a dvěma vrchním státním zástupcům a jejich náměstkům. Do činnosti nižších stupňů soustavy státních zastupitelství může zasahovat jen zprostředkovaně, a to jen v rozsahu a způsobem přísně vymezeným zákonem. Nechá-li navíc svým přímým podřízeným prostor, aby si našli cestičky k obcházení jeho pravomoci, je účinnost jeho řídící činnosti skutečně slabá – a nepořádky kolem něj i na nižších stupních bujně kvetou. Vliv nejvyššího státního zástupce na „prvoliniová“ státní zastupitelství, která bezprostředně dozírají na činnost policie v trestním řízení, je zanedbatelný.

Ministr spravedlnosti odpovídá za obecný stav resortu. Měl by proto mít dostatečně účinné nástroje ke kontrole činnosti jeho složek a k vynucování svých rozhodnutí. Ve skutečnosti jsou jeho možnosti zasahovat do jejich chodu značně omezené a ke všemu je zpravidla plně nevyužívá: politici mají sklon vyhábat se nepopulárním krokům. Mezi posledními třemi věkově mladými ministry spravedlnosti nejsou v tomto ohledu velké rozdíly.

Obsahová náplň činnosti soudců a státních zástupců má svou stránku odbornou, v které jsou závislí na ústavě, zákonech a svém svědomí, přičemž míra nezávislosti na názorech nadřízených je u soudců prakticky absolutní, u státních zástupců částečně omezená. Vedle toho vykonávají všichni odborní pracovníci resortu úkony administrativně-správní a organizační, při jejichž plnění jsou podřízeni příkazům nadřízených a příslušným předpisům. Ministr spravedlnosti jako hlava státní správy soudů a soustavy státních zastupitelství do výkonu odborných činností nijak zasahovat nemůže. Pokud se toho odváží, může ale reagovat na pochybení administrativně-správní. Z toho jsou pak odvozena pravidla pro uplatnění jeho pravomoci. Tak vedoucího státního zastupitelství (mimo nejvyššího) může odvolat pouze tehdy, je-li neuspokojivý jeho výkon v oblasti státní správy. V ostatních případech odvolává na návrh nebo se souhlasem vedoucího státního zástupce, nadřízeného provinilci, nebo na základě rozhodnutí kárného soudu. Jmenovat může pouze na návrh či se souhlasem státního zástupce, nadřízeného jmenovanému, v případě nejvyššího státního zástupce se souhlasem vlády. Při samostatném rozhodování o odvolání kvůli pochybení při výkonu státní správy nesmí zasáhnout do prostoru, vymezeného pro rozhodování kárného soudu. Hranice mezi ním a pravomocí ministra je ale poněkud neurčitá.

Všechny zmíněné státní zástupce odvolal Jiří Pospíšil v dobré víře, že je odvolává pro vady ve způsobu výkonu povinností manažerů státní správy státního zastupitelství. V případě Jana Jakovce a Ivo Ištvána byly ovšem soudy jiného mínění a jeho rozhodnutí zrušily. Na obou stranách se tedy uplatnil rozdílný právní a subjektivní náhled na stejnou věc.

Nejde tedy jen o to, dojít k obsahově správnému rozhodnutí o nutnosti odvolat justičního manažera z funkce, ale i o zvládnutí „technologie“ jeho uskutečnění tak, aby nebylo možné jeho zvrácení soudem. Praxe ukazuje, že Jiří Pospíšil v uvedených případech „technologii“ nezvládl.

Je ovšem otázka, zda jde o pouhou náhodu, popř. zda jsou všechny chyby jen na jeho straně. V současné době se část soudců a státních zástupců pokouší vynutit si zřízení samosprávy justice. Nemohu se zbavit podezření, že právě proto soudy nevyužijí jakoukoli příležitost provést nějakou zlomyslnost představitelům moci výkonné jen tehdy, když je skutečně neproveditelná. Může to být vysvětlení pro některá podivná rozhodnutí, jako bylo zrušení prezidentova rozhodnutí o odvolání Ivy Brožové z čela Nejvyššího soudu ČR nebo i zamítnutí zmíněných rozhodnutí o odvolání vedoucích státních zástupců.

V každém případě příští vývoj událostí na severočeském krajském státním zastupitelství bude velmi zajímavý. Nalezení vhodného způsobu odstranění státnězástupcovského schizmatu bude z právního hlediska náročné, nicméně rozuzlení problému je nevyhnutelné.

Státnězástupcovské schizma, stejně jako řešení sporu mezi předsedkyní Nejvyššího soudu ČR a panem prezidentem kvůli jejímu odvolání, které volil Ústavní soud ČR, prozrazuje, že moc soudní je odtržená od činnosti ostatních složek státní moci do té míry, že může svými rozhodnutími vyvolávat vážné poruchy v jejich chodu. Například v kauze Ivy Brožové Ústavní soud ČR zrušil část zákona o soudech a soudcích, upravující odvolávání předsedů a místopředsedů soudů, takže po dobu několika měsíců byli tito vrcholoví manažeři soudnictví neodvolatelní. Stejně tak zrušení rozhodnutí ministra o odvolání vedoucího státního zastupitelství za tři roky od jeho vydání vyvolává zbytečné, obtížně řešitelné potíže. Přitom by jistě bylo možné upravit pravidla postupu při odvolávání vedoucích manažerů v resortu spravedlnosti tak, aby se celá procedura až do pravomocného rozhodnutí soudu o ministrově zásahu zvládla ve lhůtě, která by byla únosná pro dočasné postavení odvolávaného mimo službu a jeho zastoupení pověřeným pracovníkem.

Je také zřejmé, že současné vymezení pravomoci ministra spravedlnosti vůči vedoucím manažerům v resortu justice a vůči soudcům a státním zástupcům neodpovídá požadavku, aby byl záchrannou brzdou, která v případě naléhavé potřeby dokáže zastavit závažné nepravosti v činnosti podřízených složek. Módní volání po větší nezávislosti soudnictví a státního zastupitelství až do nastolení samosprávy je cestou do pekel, nebude-li současně zajištěna přísná vnější kontrola jejich činnosti a nemilosrdné uplatnění postihu za profesní selhání.