Útok na pražskou městskou státní zástupkyni Janu Hercegovou, provedený článkem Jakuba Troníčka v sobotním Právu s bulvarizujícím nadpisem „Policie podezírá vlivnou žalobkyni Hercegovou z krytí Janouška a spol.“ je velmi neobvyklá záležitost. Autor totiž skandalizuje vysokou činitelku státního zastupitelství s odvoláním na policejní zdroje, ačkoli dosud nebyla z ničeho obviněna. Není pochyb o tom, že ji v každém případě velmi poškodil: v zemi s vyspělou politickou kulturou by po takové „reklamě“ nemohla zůstat v čele tak velkého a významného úřadu, jakým je pražské Městské státní zastupitelství, není-li ovšem tak silná, že by mohla odpovědět tvrdými právními kroky proti autorovi či novinám.

Sama okolnost, že policie někoho podezírá, ve skutečnosti sama o sobě nic neznamená, protože nepotvrzuje vinu. Velká část zahájených vyšetřování končí odložením a někdy se vyšetřovaný o zájmu policie o sebe ani oficiálně nedoví. Jakub Troníček pustil do světa informaci, která je z právního hlediska nicotná. Není to v jeho profesní historii první výstřelek: kvůli jeho článku o Vítu Bártovi se kdysi musely omluvit Novinky .

Nicméně významná část veřejnosti zprávu o podezření, podanou tímto razantním způsobem, bude vnímat jako znamení, že pro napadenou je již připravena cela ve věznici. Její podřízení a vůbec zasvěcená část odborné veřejnosti si pomyslí, že drzost autora a redakce je neklamným znamením, že neznámé sudičky za oponou ji odsoudily k „odepsání“. Její autorita jako vedoucí úřadu tím utrpí.

Z okolnosti, že článek vyšel, ačkoli vyšetřování je ještě v plenkách, lze usuzovat na mimořádně silný zájem autora či spíše jeho loutkovodičů na likvidaci Jany Hercegové, které chtějí dosáhnout i s vědomím, že prověřování podezření může skončit jejím očištěním.

Na řadě je pak otázka, kdo dal Jakubu Troníčkovi do rukou informace z vyšetřovacího spisu, jehož obsah je neveřejný, v dané chvíli ještě formálně nestačí na opodstatnění úkonů trestního stíhání a nelze jej zatím brát vážně jako nezpochybnitelnou předzvěst pozdějšího prokázání viny. Otázka je na místě, i když máme svobodu slova a informací: i ta má hranice právní a etické, které v tomto případě byly brutálně překročeny. Přirozeně je na řadě i podezření na trestný čin policisty, který vynesl informace o prověřování podezření. Očekávám, že Jakub Troníček jej zakryje s odvoláním na právo novináře chránit svůj zdroj.

Důvodné je i zamyšlení nad motivací tohoto jinak krajně neseriózního novinářského kousku: možná jde o snahu konečně dostat z čela pražského městského státního zastupitelství „žábu na prameni“, na kterou dosavadní kontrolní činnost vyšších orgánů nedosáhla, ale může to být i odveta za tísnění nějakého mocného zločineckého uskupení státními zástupci Městského státního zastupitelství v Praze. Pravděpodobnost, že záměry autora a redakce jsou čisté, je blízká nule.

Článek Jakuba Troníčka je tedy trestuhodná nehoráznost. Nicméně celá kauza je současně ukázkovým příkladem tzv. viktimologického zavinění (oběť svým jednáním vyprovokovala útok na sebe). Jana Hercegová není podle mého laického názoru panensky čistá bojovnice za spravedlnost. Soudím tak na základě poznatků z řešení mnohých stížností spolku Šalamoun na pražská státní zastupitelství a z neoficiálních informací o výsledcích kontrolní činnosti VSZ v Praze.

Mám i přímé osobní zkušenosti. Jana Hercegová např. jako dozorová státní zástupkyně zmařila odložením věci vyšetření podezření proti Stanislavu Grossovi, že ustavením, řízením a využíváním tajného policejního týmu Mlýn k osobním a politickým potřebám zneužil pravomoc ministra vnitra. Zajímal ji pouze policista, který mi potvrdil, že pro něj sbíral o mně informace. Chtěla vést vyšetřování pouze proti němu, zatímco Stanislav Gross byl pro ni tabu .

Osobně jsem se s ní nikdy nesetkal. Když jsem ji požádal o přijetí za účelem projednání výhrad k postupu jejích podřízených v kauze, kterou vedli k promlčení, odmítla mě, ale přikázala mi, abych jí ve lhůtě deseti dnů písemně sdělil, o čem jsem chtěl jednat. S takovou arogancí jsem se u jejích nadřízených nikdy nesetkal.

Více než mé subjektivní poznatky prozrazují její reakce na jednání jejích nadřízených. Byl veřejně zdokumentován případ jejího postupu ve prospěch významného činitele ODS Pavla Drobila proti nařízení nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana o obnově vyšetřování. Zadala tehdy písemný pokyn své podřízené, jenž směřoval ke zneškodnění jeho rozhodnutí. Pavel Zeman pak učinil ještě jeden pokus, ale přes ochrannou hradbu rozhodování Jany Hercegové se na Pavla Drobila nedostal.

Příznakem špatného svědomí byla její reakce na kroky vrchního státního zástupce Stanislava Mečla, který vystřídal v úřadě odvolaného Vlastimila Rampulu. Nestačilo mu, že exministrovi Jiřímu Pospíšilovi navrhl odvolání Libora Grygárka z funkce náměstka VSZ, ale navíc krátce po nástupu nařídil provedení hloubkové prověrky v Městském státním zastupitelství v Praze. Janu Hercegovou tím vyděsil natolik, že žádala o ochranu bezpečnostní výbor Poslanecké sněmovny, s kterým by jako státní zástupkyně vůbec neměla jednat. Stanislava Mečla později odvolal Pavel Zeman bez udání důvodů z funkce náměstka NSZ.

Ministryni spravedlnosti Helenu Válkovou znepokojil přístup Městského státního zastupitelství v Praze v kauzách Opencard a „tunel Blanka“ natolik, že se obrátila s žádostí o vysvětlení na nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Ten ale Janu Hercegovou podržel sdělením, že nemá zákonné důvody pro její odvolání. Není v této souvislosti na místě vinit Pavla Zemana ze zavírání očí nad hříchy Jany Hercegové: současné nastavení pravidel vnitřního řízení státního zastupitelství jej v mnoha případech zatlačuje do postavení bezmocné mlčenlivé sfingy.

V uvedených souvislostech ovšem vznikají pochybnosti o účinnosti vnitřního kontrolního systému systému ve státním zastupitelství a o účelnosti vytlačení ministra spravedlnosti do postavení bezmocného pozorovatele. V daném případě má vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová jako nadřízená Jany Hercegové k disposici výsledky desítek dohledových prověrek, při nichž nebyly nalezeny žádné důkazy o nezákonném postupu Městského státního zastupitelství v Praze. Snad z nich vyplývá poznatek, že skóre zahájených řízení ku úspěšným obžalobám je zde nepříznivé. To by ale asi u soudu jako důvod pro odvolání městské státní zástupkyně neobstálo.

Jako laik jsem přesvědčen, že při polistopadovém přechodu od prokuratury na státní zastupitelství se vylilo s vaničkou dítě a vzniklo „maffia-friendly“ uspořádání, které na jedné straně umožňuje nechat uniknout darebáky, na straně druhé obtěžovat obžalobami nevinné lidi a chrání státní zástupce před vymáháním odpovědnosti za selhání. Podporuji proto posílení pravomoci ministra vůči státnímu zastupitelství na běžnou evropskou úroveň a přechod na třístupňovou soustavu státního zastupitelství, jenž by přinesl zvýšení pravomoci a zejména zvýraznění odpovědnosti nejvyššího státního zástupce. Jsem si vědom, že tímto názorem nepotěším ani autory „státnězástupcovského“ návrhu nového zákona o státním zastupitelství, které posílám „pod knutu ministra“, ani představitele ministerstva spravedlnosti, kteří by rádi zakonzervovali anomální čtyřstupňovou soustavu státního zastupitelství s její „maffia-friendly“ povahou.

V každém případě po nepřístojnosti Jakuba Troníčka a Práva se můžeme těšit na nesmírně zajímavou reakci Jany Hercegové. Nesmíme být ale překvapeni, bude-li se tvářit, že se jí to netýká, protože ve Švejkolandu si státní zástupci mohou dovolit ignorovat veřejné mínění a z nedávné minulosti máme zářivé případy dlouhodobého vzdorování mediální štvanici daleko větší intenzity, než je Troníčkův výpad. Doporučuji vážné zamyšlení nad všemi souvislostmi případu, na které upozorňuji v odkazech.