Článkem Jakuba Troníčka v Právu ze dne 2. srpna 2014 byl zahájen bezprecedentní útok na Janu Hercegovou, městskou státní zástupkyni v Praze. Autor přinesl informaci o tom, že se o ni zajímá policie kvůli maření vyšetřování závažných kauz hospodářské kriminality. Napadená kupodivu neresignovala, ani nevydala k věci prohlášení, ani nezakročila proti šiřiteli dehonestujících informací, nejspíš získaných nelegálně. Chová se, jako by se jí aféra netýkala, a vůbec ji nezneklidňuje vědomí, že po Troníčkově článku její přítomnost v čele Městského státního zastupitelství v Praze snižuje jeho důvěryhodnost bez ohledu na to, zda sdělené informaci o ní jsou pravdivé.

Protože předmětné vyšetřování probíhá pod dohledem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jedinou osobou, která měla právo a povinnost prověřit pravdivost zveřejněných informací, byl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Nemohl udělat ovšem nic jiného než si vyžádat informaci od vrchního státního zastupitelství. Nic více mu neumožňuje vymezení pravomoci nejvyššího státního zástupce zákonem o státním zastupitelství z r. 1993.

Kolečka administrativního stroje státního zastupitelství se kvůli zvědavosti nejvyššího šéfa žalobců nezačala točit rychleji než obvykle. Takže až 20. srpna 2014 se na internetových stránkách Nejvyššího státního zastupitelství objevila tisková zpráva, obsahující pouze sdělení, že získané informace pocházejí z trestního řízení, takže je nelze zveřejnit a vzhledem k jejich původu je ani nelze použít v kárném řízení. Na vysvětlení se Nejvyšší státní zastupitelství odvolalo na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který v jisté kárné věci judikoval, že poznatky získané v trestním řízení nelze použít jako podklad pro kárnou žalobu.

Nejvyšší státní zástupce se dle tiskové zprávy domnívá, že uveřejněné informace mohou pocházet z řízení o rozdělení věci „Nagyová & spol.“ a nechal v této věci vykonat dohled.

Zvědavost mnohých, kdo čekali na vysvětlení, zůstala neukojena, a tomu odpovídaly mediální odezvy. Do Pavla Zemana se zle navezl známý komentátor Jan Urban. Po všeobecné úvaze o rovnosti v přístupu k právu a spravedlnosti jako základní podmínce fungování demokracie zhodnotil Pavla Zemana jako nejvzdělanějšího a nejpoctivějšího člověka, který kdy tuto funkci zastával, jemuž ale právě proto vytkl, že „poté, co veřejně uznal svojí porážku, nedokáže odejít a postavit se justiční mafii v otevřeném střetu.“ Vytkl mu, že se v tiskové zprávě odvolal na judikát Nejvyššího správního soudu, který dle Jana Urbana „patří mezi největší ostudy české justice“, přičemž ke všemu vznikl na základě kárné žaloby bývalého vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly, dnes advokáta obhajujícího Ivo Rittiga. Vidí Pavla Zemana jako zlomeného muže, „který se v této chvíli mlčením stává spoluviníkem. Pouhou kulisou a zástěnou vlády mafie, která již stačila ovládnout stát." Brojí pak proti právnímu pozitivismu, „ve kterém neplatí spravedlnost, ale shluky písmen a paragrafů“. Okolnost, že Pavel Zeman nesdělil více podrobností a na Janu Hercegovou nepodal kárnou žalobu, Jan Urban zřejmě považuje za důkaz jeho ztroskotání a bezmoci.

Následně vyčítá Pavlu Zemanovi, Lence Bradáčové i ministryni spravedlnosti, že nemají dost odvahy na to, aby opustili meze formalistického nakládání s právem a vystoupili proti mafii. Poukazuje na to, že státní zástupci spojovaní s korupčními kauzami svým jednáním poškozují důvěryhodnost státního zastupitelství, naplňují skutkovou podstatu kárného provinění a zasluhují postih. Autor dokonce míní, že paní ministryně nebo nejvyšší státní zástupce by s trochou odvahy mohli chybující státní zástupce překládat na jiná působiště.

Článek končí patetickou výzvou, která si zasluhuje plnou citaci: „Důvěra v prosazení spravedlnosti nebyla od pádu komunistického režimu nikdy tak nízká, jako je tomu dnes. Už nestačí mlčet a čekat na lepší příští. Ti, kdo v systému státního zastupitelství a v justici ještě věří v právo, které platí pro všechny stejně a které neslouží mocným, by se konečně měli rozhněvat. Mají možná poslední šanci. Rozhněvejte se, prosím. Takhle nějak totiž začínají zbytečné revoluce.“

Z jiného úhlu se na obsah Zemanovy zprávy podíval Daniel Kaiser v deníku Echo24 článkem Odpoutávání od Ištvana začalo ze dne 22.srpna 2014. Zemanovo rozhodnutí nechat provést dohled, aby se zjistilo, proč se informace z vyšetřování dostaly do usnesení o rozdělení věci v kauze „Nagyová & spol.“, odkud pak unikly k novinářům, hodnotí jako „útok na samu podstatu práce, jak ji podřízení Ivo Ištvana v Olomouci dělají“. Daniel Kaiser se domnívá, že se jednalo o záměrný únik informací, jenž měl umožnit jejich veřejné použití. Podle jeho názoru se způsob nakládání s informacemi Pavlu Zemanovi nelíbil, protože takové počínání posiluje záporné postoje k novému zákonu o státním zastupitelství, o jehož prosazení v původní podobě nejvyšší státní zástupce právě bojuje proti stále silnějšímu odporu politických kruhů. V projevu Zemanovy nevole vidí Daniel Kaiser náznak obav z celkového neúspěchu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v „kauze Nagygate“, jenž by byl pohromou pro snahy o dosažení vyšší nezávislosti státního zastupitelství. Hodnotí jej také jako první signál Zemanova budoucího odpoutání od Ivo Ištvana.

Základním rysem nazírání Jana Urbana je neochota vzít na vědomí právní vymezení působnosti státního zastupitelství obecně a nejvyššího státního zástupce zvlášť jako objektivní realitu. Některé právní představy Jana Urbana, jako jeho nechuť k právnímu formalismu, jsou sice sympatické, ale v daném právním prostředí nepoužitelné.

Pavel Zeman prostě nemohl do zprávy napsat nic více, protože ho nic neopravňuje zveřejnit informace z živého trestního řízení. Nemohl ignorovat citovaný judikát Nejvyššího správního soudu, protože by nedokázal nic víc než podat kárnou žalobu předurčenou k zamítnutí. Kdyby přesto podal na Janu Hercegovou kárnou žalobou, mohlo by se stát, že by vytvořením překážky věci pravomocně rozsouzené znemožnil její pozdější trestní stíhání a vlastně by jí pomohl. Ostatně použití důkazů z trestního řízení o naplnění skutkové podstaty trestného činu v kárném řízení by se mohlo hodnotit jako nadržování, protože jde o mírnější formu postihu. Naprosto nesmyslná je výzva k překládání státních zástupců s náklonností k mafii: přeložení státního zástupce bez jeho souhlasu je ze zákona nepřípustné.

Prohlášení NSZ mohlo hypoteticky obsahovat sdělení, že se zpráva o policejním vyšetřování městské státní zástupkyně nepotvrdila. Ve skutečnosti je ale i navzdory její opatrné formulaci zřejmé, že se policie skutečně Janou Hercegovou zabývá. V dané procesní situaci ale nelze dělat nic jiného než čekat na výsledek. Neúplnost obsahu zprávy ale obrací pozornost nikoli k etické stránce postupu Pavla Zemana, ale ke vztahu Jany Hercegové k zájmům státního zastupitelství. Jistě jí je známo, že po uveřejnění zprávy o podezřeních proti ní její působení v čele městského státního zastupitelství škodí jeho důvěryhodnosti. Jako zkušená žalobkyně určitě dokáže s vysokou mírou pravděpodobnosti odhadnout, jak pro ni skončí vyšetřování. Přiměřeně předpokládanému výsledku by bez ohledu na presumpci neviny měla učinit opatření ve prospěch neposkvrněnosti svého úřadu – možná si jen vyjednat dočasné zproštění vedoucí funkce, možná odchod ze služby ve státním zastupitelství či cokoli mezi oběma krajnostmi.

Tisková zpráva není ztroskotáním Pavla Zemana. Není důvod pohlížet na něj jako na zlomeného muže, ani se dožadovat jeho resignace. Protože texty Jana Urbana často přímo čpí účelovostí, musíme však připustit, že možná právě její přivolání je cílem vydání článku.

K závěrům Daniela Kaisera podotýkám, že Ivo Ištvan je vrchní státní zástupce, nikoli vrchní zemský prokurátor. Osobně neodpovídá za obsah usnesení vydaného jeho podřízeným. Současně pokyn k dohledu v souvislosti s podezřelým usnesením je ze strany nejvyššího státního zástupce rutinním úkonem, jemuž není třeba přičítat přílišný význam. Hledat v něm náznak „odpoutání“ od Ivo Ištvana se mi zdá být notně nadsazené. Žádná slova kritiky na jeho hlavu v této souvislosti od Pavla Zemana nezazněla. Jinak je ovšem pravda, že „kauza Nagygate“ a zejména její výsledky, nepřiměřené nasazeným prostředkům, straší mnoho lidí, vyvolává nevoli a podporuje nálady proti posílení nezávislosti státního zastupitelství. Bohužel se s vaničkou vylévá dítě: odstoupením od záměru na přechod na třístupňovou soustavu státního zastupitelství se zakonzervuje struktura, která provedení domnělých nepřístojností vůbec nepřekážela.