Jsem ten poslední, kdo by nechoval úctu k disidentům. Signatářů a aktivistů Charty 77 jsem si vždy vážil a vnímal je jako morální veličiny.

Zejména v mládí, při každodenním poslechu informací o nich ve vysílání západních stanic. Nic na tom nezměnilo ani zjištění, které se ke mně dostalo z prostředí disentu, že ani mezi chartisty nebylo vše tak idylické a vztahy příkladné, zejména pokud jde o vytváření mravních vzorů.

Byli to navzdory obrovské statečnosti přece jenom lidé, tak jak jako my, z různých důvodů nechartisté, byť jejich sympatizanti, tedy jednotlivci se všemi většími či menšími chybami a ne vždy úctyhodnými osobními vlastnostmi.

Ať tak či onak patřili v mých očích k elitě národa a osobnosti jako V. Havel. V. Benda, J. Dienstbier, P. Uhl, J. Šabata, M. Kubišová, L. Lis, A. Marvanová, Z. Tominová, J. Ruml, V. Malý a mnozí další (zde jde o náhodný výběr) mají pevné místo jako ikony v mé pomyslné galerii statečných.

Patří k nim i Jiří Gruntorád. Toho času hladovkář ve stanu před Úřadem vlády.

Naprosto rozumím tomu, že lidé komunistickým režimem nejrůznějšími způsoby pronásledovaní si zaslouží to, co obecně nazýváme slušnou penzí. Kvantifikovat tento pojem nedokážu, protože jde o subjektivní záležitost. Dle informací ministerstva práce a sociálních věcí činí u nás průměrná penze zaokrouhleně 640 korun denně. Je to dostatečné? Nedostatečné? O tom ale tento článek není.

Podle serveru Forum24 (21. 11. 2023) protestuje J. Gruntorád „kvůli neřešení problému nízkých důchodů členů třetího odboje a požaduje odstoupení ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky“. Ten první důvod hladovky chápu. Jsou-li penze účastníků třetího odboje nemravně nízké, je to ostuda demokratického režimu a mělo by neprodleně dojít k nápravě. Pokud k ní Gruntorádova akce přispěje, dobře tak. Z médií se dozvídám, že se v tomto směru věci daly do pohybu.

Mohl bych se ptát, jak dlouho ten neblahý stav trvá a proč tuto věc postavil J. Gruntorád jako svoji prioritu právě nyní. Na toto se ale neptám. J. Gruntorád jistě ví, co dělá a proč to dělá.

Dotknout se také musím osobní odpovědnosti za vlastní život. Je jistě úžasné poustevničit kdesi v buši u protinožců (také jsem o něčem takovém jako introvert kdysi dávno snil), ale pak přijde stáří, které se zeptá, co jsme v mládí udělali pro to, abychom měli solidní penzi. A nakonec vezmeme zavděk tím, čím jsme většinu života poněkud lehkomyslně pohrdali: státní moc. A když ta se nezachová dle našich představ (neříkám, že neoprávněných), pak skončíme jako hladovkáři ve stanu před symbolem oné státní moci, sídlem vlády.

Upřímně: nechápu umanutost J. Gruntoráda týkající se tlaku na demisi ministra Jurečky. Jde mu o podstatu věci, o nápravu, nebo o hlavu jednoho politika? Mám problém s tím, že právě M. Jurečka by měl být tím, kdo Fialově vládě kazí její „prochartistické principy a étos“. Už proto, že mu bylo v listopadu 1989 osm let a s komunistickým režimem si nikterak zadat nemohl. Takto viděno, musel by J. Gruntorád držet těch hladovek tolik, že už by nebyl mezi živými. Politiků, kteří si s minulým režimem zadali a zastávali pak nejrůznější vysoké funkce bylo víc než dost – a důvodů pro demonstrativní odmítání potravy právě tak.

Netuším, jestli ve věci spravedlivých penzí pro bývalé disidenty právě M. Jurečka něco trestuhodně zanedbal, ale i kdybych připustil, že ano, kladu (si) otázku: nebylo by tedy na místě, aby právě on toto zanedbání napravil? Čímž nechci ani naznačit, že bych slepě věřil Gruntorádově verzi. Prostě nevím, věrohodnými důkazy nedisponuji. Jen se snažím uvažovat prakticky. Pokud se ve věci férových penzí pro aktivisty třetího odboje něco dělá a udělá, není důvod, proč by M. Jurečka nemohl na svém místě zůstat. Pokud vím, není ve funkci šéfa resortu sociálních věcí od roku 1990.

Proto mi připadá úsilí váženého J. Gruntoráda z jedné strany úctyhodné (snaha o nápravu penzí), z druhé strany zbytečně přehnané, až absurdní (úsilí o demisi ministra vlády).