Ve dnech 21. a 22. ledna uplynulo 25 let od uzavření Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji.

V deklaraci obě strany odkazují na bohaté kulturní dědictví a odmítají řešení starých křivd pomocí křivd nových. Německo přiznává svou odpovědnost za následky, které přinesla politika nacistického Německa, a česká strana lituje, že došlo k poválečnému vyhánění, jakož i nucenému vysídlení sudetských Němců z tehdejšího Československa. Dále obě strany prohlašují spáchané křivdy za problém minulosti a přiznávají druhé straně mít právo na odlišný názor. Tato pasáž, přestože je dílem kompromisu, patří v obou zemích mezi nejkontroverznější – německá strana totiž odmítla prohlásit mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku, nicméně přiznává České republice právo považovat dohodu za neplatnou. Mezi sudetoněmeckými organizacemi, usilujícími o další odškodnění za odsun, vyvolala ostrý nesouhlas věta, že křivdy patří minulosti.

Přesto smlouva nakonec byla podepsána Václavem Klausem a Helmutem Kohlem, ale největší podíl na kompromisní dohodě je třeba připsat tehdejšímu velvyslanci České republiky v Německu Jiřímu Grušovi. Tento spisovatel, překladatel a diplomat, který svými přednáškami na různých konferencích zaujal nejen německé politiky a intelektuály, ale díky vystoupení v médiích a humoru i Němce, kteří se o politiku moc nezajímali.

Dodnes si pamatuji na jeho přednášku s názvem „Právo na vlast a jeho úskalí“, která měla v Německu ohlas, protože nikomu neubrala na vině, ale oběma stranám dala šanci. Jiří Gruša v ní řekl toto: Je zajímavé, že německá a hlavně sudetoněmecká pozice je vlastně elitářská, zatímco česká moralistní. Vyměnili jsme si role. Zatímco předchozí pozice Němců u nás a v Německu byla založena na bonitě němectví - a čeští diskutanti říkali: jsme vám rovni, jsme stejní jako vy, argumentuje dnes německý nacionalismus bavorské provenience podle hesla: jste stejní ničemové jako my. Vaše zločiny se neliší od našich.

Češi nemohou přijmout tzv. „právo na domov“, protože jde o lyrický překlad teritoriálního nároku libovolně definovatelných skupin reprezentujících ten či onen nacionalismus archaického typu. Němci nemohou přijmout kategorii výjimečnosti „české vlasti“, ve které by nemohl sídlit Němec jenom proto, že je Němcem. „Právo na domov“ může být interpretováno jenom ve smyslu práva volného pohybu, nikoliv různosti na určité místo. Volit svobodně místo svého pobytu je první formulace deklarující lidské právo, je formulací svobody.

Jen díky této sofistikované sociologické mluvě Jiřího Gruši, tedy díky jeho duchovní konvertibilitě, mu rozuměli, tak se mluvilo na univerzitách, kde studovali, a proto se nám podařilo dospět k dohodě a ke konečným formulacím deklarace. A proto také po diplomatické kariéře se mohl Jiří Gruša stát v letech 2004 až 2009 ředitelem Diplomatické akademie ve Vídni. Nikdy nejednal podle našeho starého mustru „ne, ne, ne, všechno nebo nic“. Věděl, že diplomacie vyžaduje pružnost a že kompromis není zrada, ale výzva ke spolupráci.

Napsáno pro ČRo Plus