Další výpisky z 80. let – rok 1986

Nedávno se mne ptala jedna známá (spisovatelka), proč také nepublikuji své výpisky z beletrie, z krásné literatury. Říkal jsem, že beletrii čtu v noci, v posteli, bez tužky v ruce. Mé výpisky – celé ty hromady sešitů – jsou práce denní, u stolu, s papírem a tužkou.

První záznam z roku 1986 je paradoxně jiný. Není sice z krásné literatury, je z časopisu Finance and Development (č. 1, 1986), ale je to citát Honoré de Balzaca z roku 1833. Ekonomové v IMF objevili úžasný Balzacův výrok, kterému bude za chvíli – daleko dříve než splatíme šílený plán paní Leyenové – 200 let. Balzac napsal: „průmysl se může zachránit jedině sám. Konkurence je život. Když bude průmysl chráněn, bude ukolébán ke spánku. Zahyne stejně tak, zvítězí-li monopol, jako když bude chráněn celní zdí“. (Asi už dvojí překlad, já to mám anglicky, což určitě není Balzacův originál.) Balzac věděl – jak je vidět – všechno a velmi by se hodil do dnešní postkoronavirové éry raketového nástupu státních „zdí“ všeho druhu. Měli by si to navzájem předčítat před každým zasedáním vlády i parlamentu.

Měli by si předčítat i B. Kavalského (ve stejném časopise), když se chtějí přes postkoronavirovou krizi „proinvestovat“. „Měkké rozpočtové omezení [přeloženo do srozumitelné češtiny jako státní rozdávání peněz] motivuje podniky řešit problémy dalšími investicemi spíše než zvýšenou efektivností.“ Tehdy jsem si k tomu poznamenal: „investice jako náhražka efektivnosti“. Tentýž autor dodal, že tyto investice stejně nenastanou, neboť všechny ty velkolepé státní „investiční programy nejsou ničím jiným než sbírkou projektů“. A od projektu k realizaci investice je ještě dlouhá doba, zejména v naší dnešní přeregulované době. Zásobník projektů prostě nejsou investice (v ekonomickém slova smyslu).

Bývalá Clintonova šéfka ekonomických poradců Laura Tyson (já bych staromódně řekl Tysonová), se kterou se mnoho našich ekonomů dobře znalo (naposledy jsme oba byli řečníky na ekonomickém fóru v Kataru, a s námi ještě Nigel Lawson), tehdy napsala v Journal of Comparative Economics článek o Jugoslávii a kritizovala v něm „inward looking“ (dívání se jen dovnitř) a spoléhání se na nadhodnocenou měnu. Teď je po koronaviru aktuální její elementární členění vzniku problémů:

- chyby politiků;

- systémové faktory;

- externí šok.

Každý z nich vyžaduje jinou reakci ve snaze problém překonat. I to by mělo být rozdáno na stůl před každým zasedáním vlády. (Ve stejném čísle časopisu se také pěkně hádali dva naši, po roce 1968 do USA emigrovavší ekonomové – Brada a Vaňous, ale shodně odmítali rozsáhlé subvencování ekonomik východní Evropy. Mluvilo se tam i – a já to vidím jako klíčové – o fetišizaci investic.)

Líbil se mi text Josefa Beneše (z Plzně, jinak nevím, kam ho zařadit), když v květnu 1986 říkal, že zesilování debat o ekologické katastrofě vede k „k desinformaci a ke vzniku masových fobií, hysterie a všeobecného názorového zmatku“. Že by s předstihem třiceti let znal Grétu? Dobře žádal ostré rozlišování „popularizace vědy“ od „pseudovědeckých mystifikací“. Hned po těchto větách mám dlouhé výpisky z textu jednoho z našich tehdejších aktivních ekologistů Václava Mezřického, který psal o „subjektivitě přírody“ a hledal „zákonné zástupce zájmů přírody“. Příroda je tedy subjektem, který má zájmy!

Ve stejném roce došlo v Kosové Hoře k prvnímu velkému střetu ekonomů a ekologů (je o tom dodatečně vydaný pěkný sborník). Na stromě ekologů stáli Moldán, Musil, Illner, Hodač, Vavroušek a sofistikovaně Petrusek. Na straně ekonomů Mlčoch, Tříska, Ježek, Klaus. Nedá se to stručně popsat, ale říkali jsme, že „u nás není přehnaný ekonomismus uvažování, nýbrž naprosto nedostatečný ekonomismus“, resp. absence ekonomického uvažování. Ekologové opakovali pojem „subjekt příroda“, my zdůrazňovali odlišnost „zájmů“ přírody od zájmů různých nátlakových skupin. Oni považovali ekologii za „plod uvědomování si souvislostí“, my trvali na tom, že hledání souvislostí je základ veškerého vědního uvažování, atd. Jeden z nich dokonce řekl, že je třeba „věřit vzdělaným“.

Mluvím-li o souvislostech, řekl jsem už tenkrát, že ve světě, ve kterém žiji, se cítím být „ohroženější více než bengálský tygr nebo než náš čáp“. Tomáš Ježek řekl, že „cíle zelených jsou nejlépe dosažitelné v modré košili“ (nemyslel tím košili svazáckou). Takový střet ekologů a ekonomů by se měl opakovat. Ekonomové jsou od té doby bohužel v defenzivě.

Četl jsem i velké ekonomy. Teprve v tomto roce jsem objevil úžasný příspěvek Bhagwatiho na téma rent-seeking, které on geniálně nazýval DUP (directly unproductive profit-seeking aktivities) v Journal of Political Economy. Upozornila mne na něj jeho manželka Padma Desai (oba z newyorkské Kolumbijské univerzity), když analyzovala příčiny zpomalení růstu ruské ekonomiky. Po své přednášce na Kolumbijské univerzitě jsem u nich byl v jejich bohémském newyorkském bytě indického střihu na obědě. Univerzita nebyla přátelská, chtěli tam spíše Havla, ne mne.

Objevil jsem i slavnou knihu Gary Beckera „The Economic Aproach to Human Behavior“, což on propagoval i v neekonomických tématech. To byla pro společenské vědy veliká věc. Becker říkal: „co odděluje ekonomii od jiných disciplín, není předmět, ale přístup“ (approach), já bych snad řekl metoda. Mnohokráte jsme o tom spolu hovořili. Když jsem jednou přednášel na University of Chicago a spal u nich doma v bývalém dětském pokoji, měl jsem chřipku a oba – i s manželkou Guitou (myslím, že Íránkou) – se o mne velmi pečlivě starali. Ale to bylo až na přelomu století, vlastně tisíciletí.

Echo24, 14.7.2020