Očerňuje-li se apel na důkazy, něco je špatně

Už jsme kvitovali, že „kauza Vrbětice“ posílila český konsenzus ve věci ruské hrozby. Ale ten má své vady na kráse. Hlavně tu, že debata o důkazu přímé účasti mužů z GRU ve Vrběticích v říjnu 2014 se vede v rovině víry. Věříš BIS? Nebo věříš Kremlu? Při nezveřejnění důkazu to nejde jinak, což vede k podivnostem. Ti, kteří apelují na zveřejnění důkazu, jsou cejchováni za putinofily, ba zrádce, kdežto ti, kteří apelují na víru v BIS a utajované důkazy, se pasují na obránce liberální demokracie. Tady něco nesedí.

Zpravodajským službám se říká tajné, protože raději mlčí. Má to důvody, jednají-li metodami Jamese Bonda. Ale mají-li jejich zprávy politické důsledky, vedou-li k vyhoštění diplomatů, zostření vztahů s Ruskem i dezinformacím, není to chvíle, kdy další utajování působí víc škody než užitku? Zveřejnění důkazu by prospělo hlavně těm, kteří nechtějí sázet na víru, ale na racionální hodnocení.

Sázka na víru vede až k bizarnostem. Televize uvedla dokument o tom, jak se před invazí do Iráku v USA manipulovaly důkazy. Ale v Česku se stále opakuje: „Věřím BIS.“ V editorialu jí věří i Respekt, ač o kus níže v mottu listu stojí: „… médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.“ Aby bylo jasno, i autor této glosy věří BIS jako instituci a vytáčí ho, hanobí-li ji prezident coby čučkaře. Zároveň je ale přesvědčen, že některé aktivity BIS si pochyby a ověření skrze důkazy zaslouží.

Toto je jiný případ než fatwa smrti, kterou roku 1989 vydal vůdce Íránu na britského občana Rushdieho. Ta byla sama důkazem pro přerušení diplomatických vztahů. U Vrbětic je žádoucí důkaz zveřejnit. Jinak se dál posílí sázka na víru, už příznačná pro „liberálně demokratický“ Západ. „Věříme ženám,“ hlásá hnutí MeToo! „Věřím svému hráči,“ říká fotbalový trenér ve věci údajné rasové urážky. „Věřím BIS,“ tvrdí v Česku politici i média. Někomu by to mohlo připomenout středověk a víru v panovníky z milosti boží.

LN, 28.4.2021