Vztah k Rakousku nesmí být rukojmím prezidentů

Říká se, že když se pozdější komunistický šéfideolog Vasil Biľak učil v Hradci Králové na krejčího, na jeho vysvědčení se ocitla poznámka: „Na saka nepouštět.“ Cosi podobného by se mohlo říkat o Miloši Zemanovi a jeho vztahu k Rakousku. Ať už je Zeman, jaký chce, ať už jeho instinkty leckdy míří správným směrem a jen nevymáchané řeči výsledek pokazí, co se týče diplomacie, mohlo by pro něj platit: „Na Rakousko nepouštět.“

Aby bylo dobře rozuměno, v zásadě nevadí, že Miloš Zeman je ideově jinde než Alexander Van der Bellen. Prezidentům Česka a Rakouska je společné, že ač jsou voleni přímo, podle ústavy politiku svých zemí neurčují. Ale to ještě neznamená, že jí mají házet klacky pod nohy. Před 17 lety se premiér Zeman připojil k protirakouským diplomatickým sankcím většiny zemí EU, čímž narušil naléhavou komunikaci Prahy a Vídně o Temelínu. Letos dává prezident Zeman najevo svůj nezájem o Rakousko Van der Bellena podle své osobní emoce. I proto pominul společnou účast prezidentů na česko-rakouském podnikatelském fóru, byť se bilaterálně setkali.

Škoda. Rakousko je pro nás v mnoha ohledech srovnatelnější a bližší než Německo v roli hegemona EU. Je to stát malý, nevyhlašující různé revoluce (energetickou, migrační, morální...), leč ekonomicky úspěšný. Ale jaký je výsledek česko-rakouské spolupráce za 28 let od pádu železné opony? Nemáme ani spojující dálnici a kdysi slavný železniční expres Vindobona už nejezdí z Berlína do Vídně přes Prahu, nýbrž oklikou – zato rychleji – přes Bavorsko. Připomeňme, že toto zamrznutí se koná v éře prezidenta, jenž se ve volební kampani holedbal podporou transevropských sítí.

LN, 28.6.2017