Jméno Watergate dostala aféra z roku 1972, kvůli které musel o dva roky později 9. srpna, tedy před čtyřiceti lety, odstoupit preziden Richard Nixon, podle futuristického komplexu s betonovými balustrádami ve tvaru hadích zubů, který stojí ve Washingtonu na březích řeky Potomac.

Představme si, co by se asi stalo, kdyby hadí zuby byly na břehu Vltavy a v komplexu měla své předvolební kanceláře sociální demokracie, do níž by se v noci vloupalo pět bývalých spolupracovníků BIS, kteří jako soukromníci pracovali pro ODS. Státní policie by je zatkla a dva neznámí novináři, kteří by zrovna měli o víkendu v redakci službu, by se případu chytli, protože nebylo o čem psát.

ODS by samozřejmě účast na trestném činu odsoudila a tvrdila by, že s tím nemá nic společného. Vydala by prohlášení, že bezpečnostní agenturu si najímala jen proto, aby chránila jejich objekty a ne aby se vloupávala do cizích kanceláří. Ministr vnitra, který by byl z téže strany, by inicioval trestní oznámení proti neznámému pachateli, který si najal stejnou bezpečnostní agenturu k provedení trestného činu, aby ODS zdiskreditoval. Zároveň by přemluvil kamaráda na státním zastupitelství, aby zařídil u nějaké povolné soudkyně odposlechy novinářů, kteří se o kauzu začali zajímat, se slovy: Je dobré předem vědět, co ti čmuchalové všechno vědí, volby se blíží. A poradce premiéra z ODS by pozval na oběd šéfredaktora zmíněného listu a přesvědčil ho o tom, že není vhodný čas na rozvíření další aféry. Zároveň by panu šéfredaktorovi naznačil, že vláda má vliv na firmy se státní účastí a může zařídit, že v jejich listě nebudou inzerovat. A kdyby noviny začaly prodělávat, majitel by jistě změnil šéfredaktora. Na kauzu by se brzy zapomnělo, protože by se média začala věnovat podivnému financování předvolební kampaně konkurenčních sociálních demokratů, kam prý tečou peníze z ruské společnosti Lukoil. Mezi lidi by se pustil drb, že agentura hledala v kancelářích důkazy o ruské korupci ČSSD.

Protože ale hadí zuby byly na břehu řeky Potomac, bylo tomu jinak: vyšetřující soudce, který měl původně za úkol zjistit, odkud unikají informace, začal vyšetřovat prezidenta a kvůli tomu ho odvolali. Na protest odstoupil ministr spravedlnosti i jeho náměstek a za novináře se postavil šéfredaktor, i vydavatelka, ač jí prezident vyhrožoval odejmutím licence na televizní vysílání. Někteří vyšetřovaní se začali přiznávat. Proto prezident odstoupil a 40 jeho lidí šlo do kriminálu. Hlavní informátor, který novináře upozorňoval na nesrovnalosti, byl zástupce ředitele FBI William Mark Felt. Nechtěl, aby politici používali kriminální metody. Oba novináři Woodward a Bernstein jsou dodnes ikonami americké žurnalistiky. Z takových příběhů vyrůstala hrdost Američanů na Ameriku. A naopak: Kvůli podobným nikdy nevyšetřeným příběhům u nás chřadne důvěra ve stát.