Podpis česko-americké smlouvy o umístění amerického radaru v Brdech má očekávané konsekvence. Česká levice zuří a spílá vládě a Rusko utahuje kohoutek s ropou. Nesouhlasím s tím, že současný stav dodávek ropy z Ruska nesouvisí s právě podepsanou dohodou s USA. Naopak v tom vidím přímou a příčinnou souvislost. A současně v tomto vývoji spatřuji zásadní varování před energetickou závislostí západní Evropy na Rusku.

Není jistě náhodné, že se bývalý sociálně demokratický kancléř SRN Schröder dal do služeb rusko-německé energetické lobby a podílí se na přípravě projektu ropovodu pod Baltským mořem. Snaha Německa o „nadstandardní“ vztahy s Ruskem je dlouhodobá a zřetelná. Německo, ale i Francie velmi nelibě nesou i ten fakt, že se vyjednávání o americkém radaru na českém území dělo „za jejich zády“ a že mělo Česko tu „drzost“ tuto smlouvu dojednat s USA samostatně bez milostivého souhlasu Německa a Francie. Německé zájmy v Rusku, vyjádřené mimo jiné právě připravovaným ropovodem v Baltském moři, tak usilují o „nedráždění“ ruského medvěda. Dubnový summit NATO v Bukurešti proto nemohl přijmout americký radar zřetelněji pod křídla NATO, než jak to učinil, právě proto, že tlak Berlína na nadstandardní vztahy s Ruskem takové explicitní vyjádření prostě neumožnil.

Odchod ruských vojsk z území střední Evropy na počátku devadesátých let, který byl realizován v období rozpadu SSSR a obrovské ruské deprese a který umožnil začlenění bývalých ruských satelitů střední Evropy do NATO, byl naprosto unikátním dobrodiním pro celou Evropu. Ruská politická emancipace v éře Putina ukázala, že Rusové této skutečnosti velmi litují a opět by rádi rozhodovali o tom, co se ve státech jejich bývalých satelitů děje. Výhrůžky ruských generálů o „vojenské odvetě“ za výstavbu radaru v Brdech mají potom jediný cíl: Aktivizovat pacifistické hnutí v západních státech opět podle scénářů studené války o americké „rozpínavosti“ a „roztáčení nového kola hvězdných válek“.

Radar v Česku a antirakety v Polsku mohou být pro Rusko nebezpečné pouze a jenom tehdy, pokud by ruská armáda svou vojenskou doktrínu pro 21. století orientovala na opětovné obsazení území střední Evropy. Ruský pokřik proti radaru je tak nejen přiznáním tohoto faktu. Svědčí i o tom, že Evropa bez americké účasti na její obraně by tento ruský tlak nebyla schopna ustát a sklouzla by opět nejen do ekonomické, ale i vojenské závislosti na Rusku. Pod záminkou „energetické stability“ by byla Evropa vedená francouzsko-německým tandemem náchylná k takovým ústupkům vůči Rusku, že by to opět výrazně oslabilo její vůli bránit euroatlantickou civilizaci proti diktatuře a násilí z východu. O tom, že zejména evropská levice je vůči Rusku velmi ústupná, svědčí mnoho vyjádření evropských levicových politiků.

Korunu tomu ale nasadili levičáci čeští v ČSSD, kteří si ruského medvěda pozvali rovnou do svého štábu v Lidovém domě. Tím vyjádřili nejlépe nejen svůj vztah k alianci NATO, ale i své dlouhodobé strategické zájmy na podřízenost Česka takové politice EU, která se vždycky před ruským vydíráním pokorně skloní.