23.6.2021 | Svátek má Zdeňka


ESEJ: Kdo je vinen nekončící pandemií?

24.2.2021

Lidé poslouchají pandemická opatření z přesvědčení o hodnotě tohoto opatření nebo na základě bezprostředního strachu. Strach se projevuje z onemocnění nebo z trestu. Strach z trestu zatím nepřevažuje, protože trestající instituce jsou slabé.

Zkušenosti z první vlny

V první vlně nikdo nevěděl, jak se chová skutečně koronavirus, a lidská představivost dokáže vykreslit všelijaké příběhy, včetně středověkých morů, mrtvol na ulicích apod. Tento strach byl živen zprávami z Číny a Itálie, jednak drakonickými opatřeními v Číně a přeplněnými nemocnicemi v Itálii, kde prý lidé leželi bez pomoci na chodbách nemocnic. Lidé tomu neměli důvod nevěřit.

Vládní opatření byla razantní a účinná. Stali jsme se vzorem pro jiné. Lidé poslouchali vládní opatření, nastala vlna solidarity, lidé si šili roušky, šili i pro jiné, mnoho lidí se nabízelo k výpomoci důchodcům v domovech, mladí lidé donášeli starým lidem potřebné věci do domu. Zavládlo něco, co by se dalo nazvat národní jednota. Myslel jsem si, že je to jakási samozřejmá reakce a byl jsem dokonce hrdý na to, že náš národ dovede být tak solidární. Výsledek byl viditelný, ovšem také mnozí poznali, jak je tato opatření ekonomicky poškodila, jak omezila jejich svobodu a narušila normální běh života. Časem vznikla otázka, zda to bylo nutné.

Vládu, kromě prezidenta, nikdo nepochválil, pokud ano, tak si to nechal pro sebe. Byli slyšet jen kritici, štváči a šiřitelé konspiračních teorií. Opozice hledala selhání vlády, a jak byla zvyklá z dřívějších štvavých kampaní, pokračovala ve vytváření svého PR, jak jinak než opětnými štvavými útoky. Tenkrát už bylo jasné, že ve společnosti není něco v pořádku. Vlastně už dlouho to není v pořádku a pandemie to jen drasticky odhalila.

V situaci jen materialisticky založeného lidu, který volí toho, kdo mu dá „chléb a hry“, se lidé neobtěžují úctou k nějakým hodnotám a chybí jim vděčnost. Proto se úspěšný vládní čin po sérii propagandistických kampaní promění v cosi rozbředlého a nejasného (dokonce při zvláště sofistikované propagandě se může stát zločinem). Navzdory všem kompenzacím určitě je mnoho poškozených z první vlny. Je otázkou, kdo je poškodil? To se dá vyjádřit dvěma způsoby: buď epidemie sama, nebo vláda. Na epidemii nelze nadávat, protože je to přírodní jev, adresné odsudky mohou být jen na vládu, zvláště když ji celá fronta nenávistných štváčů pomlouvá, snadno se najdou argumenty. A tak se celé jaro a léto jen nadávalo na vládu a to samozřejmě nemohlo nemít vliv na chování politiků při nástupu druhé a další vlny.

Jestli si někdo myslí, že štvavé kampaně, které se tak dobře vyzkoušely při předchozích protestech proti Zemanovi a Babišovi a které pokračovaly v koronavirové době, jsou správné, protože na ně mají kritici „právo“, potom se mýlí. Právo není bez povinností a svoboda není bez zodpovědnosti. Nihilistické myšlení neuznávající přirozené společenské hodnoty nedovede stanovit míru kritiky - kdy je kritika oprávněná, kdy je to politická soutěž, a kdy je to štvaní, lži a pomluvy šířené k likvidaci oponenta. Tato neschopnost uspořádat hodnoty je typická pro dnešní dobu a třetí postoj je nejúspěšnější.

Příčiny současného stavu

Opoziční politikové si zvykli, že všechno je špatně a všechno být špatně musí, protože vláda je špatná z principu (vládne nám prý estébák a komunista), a nedej Bože, aby měla úspěch. Ovšem nadávky jsou jen metodou, za kterou stojí jiné cíle. Těmi není ani boj proti komunismu, protože komunismus už dávno neexistuje a pokud je, tak spíše v Americe, ale plnění ideologických tezí (multikutruralismus, likvidace národního státu, lidská práva bez povinností) zadaných světovými a evropskými organizacemi. Už dávno to vidíme a pandemická situace nám ukázala, že síla tohoto vlivu je obrovská a zadání je jasné: převzít vládu.

Oba požadavky opozice, které ještě nedávno zaznívaly, jsou protichůdné. Jedním požadavkem je rozvolňování pandemických opatření, které v době vrcholící pandemie znamená zhroucení zdravotnictví a hromadné umírání, druhým jsou odškodňovací finanční požadavky vedoucí ke zhroucení státních financí. Nicméně, tyto metody osočování vlády se už staly průhlednými a tak už některé strany manévrují, že by chtěly spolupracovat. To si ovšem představují jako nekonečná jednání a tahanice. Je těžké spolupracovat na řešení, které bude voliči vykládáno jako úspěch vlády. Jen málo politiků přitom vynechá osočování vlády. Vláda samozřejmě nadělala mnoho chyb, ale nic z toho by neminulo, kdyby tam byl někdo jiný, protože prostředky diktuje chování viru.

Na rozdíl od jarní kampaně, se lidé chovají nezodpovědněji. Důvodů je několik. Někteří byli poškozeni pandemií ekonomicky a jaksi ztratili víru v nějaké lepší postavení a projektují svoji naštvanost do svého chování. Některým je už domácí vězení těsné, chtějí se přirozeně setkávat, děti si chtějí hrát s kamarády apod. Vzniká vzájemné navštěvování a společné aktivity, samozřejmě bez roušek, protože rouška, to je výraz nedůvěry. Nezanedbatelná je nezodpovědnost při nakažení nemocí a nutností karantény. 

Chování zaměstnavatelů také není vždy ideální, potřebují zaměstnance v práci a ne pořád na nějaké karanténě, zvláště, když je to už po několikáté a trvá to rok (tvrzení, že by snad pomohlo nemocenskou zvýšit na úroveň platu, je nesmysl, jednak by to využívali lidé vyhýbající se práci, a jednak zaměstnavatel potřebuje lidi v práci). Všechno to je způsobeno absencí strachu z nakažení, které většina lidí prodělala lehce. Strach z trestu také není. K poslušnosti tedy zbývá pouze přesvědčení o nutnosti opatření. Každé přesvědčení má ovšem ideovou náplň a ta, pokud nejsou v realitě velmi přesvědčující důkazy, je vydána ideovému paradigmatu společnosti, ve kterém je otázka hodnot a vzorů nejdůležitější.

Egocentrické chování nezačalo pandemií

Pandemická situace se samozřejmě daleko nejlépe řeší ve společnosti, která je sociocentrická (jednotlivec je chápán v rámci společnosti). Bez ohledu na režim jsou lidé soudržnější a veřejné mínění trestá morálně nezodpovědné. Naše společnost prošla už dávno přechodem od sociocentrismu k egocentrismu. Jednotlivci jsou vychováváni, že musí být sami sebou, že musí být asertivní. Individualismus ovšem ještě neznamená egocentrismus, ale sám o sobě k němu vede, a to se stává tenkrát, když kromě výchovy k individuálnímu svobodnému jednání není souběžně výchova k morálním společenským hodnotám. 

Nastává jakési „odloučení“ od společnosti, které lze nazvat egocentrismem, lidé se stávají volnými ptáky globálního světa, zajímá je jen jejich osobní prospěch, nežijí svým domovem, nezajímá je jeho osud, pokud nejde o výhody a peníze. To je samozřejmě velmi podpořeno ideologicky, právě těmi organizacemi a stranami, které mají za sebou nějakou evropskou nebo světovou moc. Pro ně je národ výplod intelektuálů a rodina výplod zastaralého myšlení, sounáležitost s kolektivy mizí a egocentrismus kvete v různých sebemrskačských aktivitách, hledání historických selhání národa. 

Když národ přestal být hodnotou, kolektivní ctnosti: sounáležitost, věrnost, jednotu, úctu, není k čemu směřovat. Společnost je jen shlukem jednotlivců, které drží pohromadě státní podpory a zdravotnictví. Když přijde pandemie a je zapotřebí nějakých obětí, dodržování řádu, sounáležitosti s kolektivem, je to jakási rána egocentrismu, která popírá jeho principy, Nejlépe je tuto situaci popřít a ignorovat, prohlásit, že pandemie je humbuk. Nebo alespoň nadávat na vládu a dělat z ní blbce.

Do tohoto paradigmatu se zařazují organizace a strany, které se potřebují za každou cenu dostat k moci, aby mohly realizovat zadání, která plní na našem území. Lidí, kteří mají nějaký vztah ke svému státu, je možná ještě dost, ale obvykle volí Babiše a Zemana. Pro opoziční strany je nejlepší oslovit skupinu egocentristů a nějak z ní vyždímat budoucí voliče. Odtud se bere ta bezohlednost, nevybíravé štvaní a vršení urážek. 

Také to vypovídá o tom, že nemají příliš úspěch v přesvědčování občanů, a tak volí všechny prostředky, které jsou po ruce. Podle nich už Babiš a Zeman neměli dávno být na místech, kde dosud jsou, realizace multikulturních plánů se zasekla, migranty jsme nepřijali, ani různé závazné dokumenty nepodepsali, Polsko a Maďarsko podpořili, to je nepřijatelné. Babiš a Zeman stojí v cestě odnárodňování a postupnému zániku našeho státu, nepomohly ani demonstrace „chvilkařů“, a ideologické zadání se neplní. Nemyslím ovšem, že takto se chovají všechny opoziční strany důsledně, obvykle jen někteří z politiků.

Současná vládní koalice představuje jakousi konzervativní opozici k evropským trendům, sice velice váhavou, zvláště v případě sociálních demokratů. Za konzervativce ovšem nelze považovat nějaké obhájce starých hodnot, jsou to konzervátoři starého paradigmatu, jak pasivně protikomunistického, tak i jakýchsi zbytků socialistického kolektivismu, v jejichž pozadí je spíše národovectví a tím i sociocentrické myšlení.

Prezident Zeman je prototypem tohoto ideového vzoru. Vládní uskupení jej následuje dosti váhavě a Babiš spíše manévruje, aby tento vzor uchoval, ale příliš o něm nemluví, spíše spoléhá na populismus. Babiš je v zemi zakotven svým majetkem a podnikáním v zemědělství a potravinářském průmyslu, proto prosperitu státu potřebuje. Určitě jej nelze podezírat z nějakého účelového vytváření chaosu (na to jsou jiní). Obě přední osoby nejsou žádní ideologičtí aktivisté, těžko by vyjádřili, jaké hodnoty vlastně brání, také to nejsou zrovna zcela vynikající vzory chování a životních hodnot. Bohužel osobnosti nejsou nikde.

Opozice, tvořící jakýsi „deep state“ mající podporu sdělovacích prostředků, univerzitních a uměleckých organizací, se ovšem může daleko více opřít o intelektuální zázemí, proto jejich egocentrismus a univerzalismus je lépe ideově zpracován a vzhledem k důkladné zahraniční podpoře může dokonce i těžit z omezení protivníkova ideového šíření ve sdělovacích prostředcích a sociálních sítích (ignorování osobností v diskusích, blokování profilů na facebooku). Národ je rozdělen jako celá euroatlantická civilizace a na americkém příkladě vidíme, že univerzalistická aktivistická skupina právě zvítězila. U nás ovšem není taková osobnost, jako byl Trump, aby se věci vyhrotily a všem občanům bylo jasné, o co jde. Proto se mnohdy akcentují zástupné problémy jako je korupce, střet zájmů apod.

V této situaci se šíří pandemie a sociální paradigma kolabuje pod návalem problémů.

Závěr:

Budoucnost má v ruce koronavirus, vidíme, jak mocná je příroda, ale my také, víme přece, jak se virus šíří a můžeme tomu zabránit. Každý by měl promyslet strategii zábran šíření. Nemusíme spoléhat jen na vládu. Doufám, že opět ukážeme, že to umíme, a vezmeme protiepidemiologická opatření do svých rukou a stane se to nejenom ze strachu, ale z přesvědčení o zachování vlastní ekonomiky a kultury. 

Doufám, že to zůstane i pro další boj za zachování národa a svébytnosti státu. Koho volit ve volbách víme, neboť pandemie byla hodinou pravdy, ve které se ukázalo, kdo myslí na národ a kdo na sebe nebo na cizí zájmy.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.