Antisemitismus v Evropě sílil už před útokem Hamásu na Izrael a jeho následnou odvetou. Dnes už nabývá podoby, že se vnucují paralely na Německo 30. let. Přitom platí, že Evropa přestane být Evropou, pokud se v ní Židé nebudou cítit bezpečně.

Devět z deseti Židů uvádí, že v jejich zemi v posledních pěti letech vzrostly antisemitské nálady. To říká zpráva Agentury EU pro základní práva (FRA). Aktuální čísla? Ale kdepak! Tento průzkum se uskutečnil už před pěti lety a rok byl 10. prosince 2018. Tedy dávno předtím, než ozbrojenci Hamásu 7. října 2023 vnikli do jižního Izraele a rozpoutali masakr, při kterém zavraždili 1 400 lidí včetně seniorů a dětí, což přimělo Izrael k rozsáhlé ofenzivě v Pásmu Gazy, jehož oběti se počítají na tisíce.

A masové propalestinské, to jest ostře protižidovské demonstrace i cílené pronásledování a osočování jsou pro mnoho evropských Židů jakýmsi déja vu. Jako by se historie po devadesáti letech znovu opakovala, paralelně z nacistického Německa 30. let minulého století je mnoho a nebezpečně rychle přibývají.

V Berlíně se na dveřích obchodů a firem židovských rodin opět malují Davidovy hvězdy a na zdi jejich domů hákové kříže. A nejde jen o Německo, podobné projevy zasáhly i další země starého kontinentu v čele s Francií a Velkou Británií. Atmosféra houstne, situace eskaluje, nicméně pranic z toho se nezrodilo ze dne na den.

Zničit a zplynovat?
Antisemitské nálady jsou dlouhodobým trendem a pouze zákeřně vyčkávají na další vhodnou příležitost, aby se mohly ještě vydatněji rozplemenit. Někdejší štvavé pokřikování žlutých vest na židovského intelektuála Alaina Finkielkrauta před čtyřmi lety ztrácí – poměřováno závažností současných událostí – na významu, přestože právě podobné „nevinné“ příhody a události měly stát výmluvným mementem a vysoko zdviženým varovným prstem.

Nejproblematičtější je podle názoru samotných Židů situace s projevy antisemitských nálad na internetu a sociálních sítích, kde se mohou aktuálně dočíst například o zničení Izraele, či dokonce „zplynování židovských psů“.

Není se co dělit, že minimálně třetina všech evropských Židů zcela vážně uvažuje o emigraci do své oficiální domoviny, a proto také průběžně stoupá počet Židů, kteří přestěhování skutečně realizují vzdor tomu, že se izraelský stát nachází v permanentně nevyhlášené válce s Hamásem a Hizballáhem. Přesto se v zemi zaslíbené cítím evidentně mnohem bezpečněji než v západní Evropě, zejména v Německu a také ve Francii. Francouzští Židé se už bezmála dva měsíce obávají o sebe a své blízké. Někteří z nich raději ze svých vchodových dveří obdrželi takzvané mezuzy, schránky obsahující svitek s pasáží z Tóry, aby zbytečně nepřitáhly pozornost antisemitů a nestali se jejich oběťmi.

A pokud kupříkladu Poláci sáli antisemitismus přímo s prvním mateřským mlékem, takže po staletí byl nedílnou součástí polského vlastenectví a národní emancipace, pak stejný nápoj museli konzumovat i Francouzi. Stačí jen připomenout nespornou spoluúčast francouzských úřadů a francouzské policie v čele s nastrčenou fašistickou vládou ve Vichy na židovském holokaustu během druhé světové války. Korektně dodávám, že současné Polsko už nepředstavuje žádné antisemitské inferno. Polské židovské obce samy zdůrazňují, že nikdy v dějinách se v Polsku Židé necítili tak bezpečně jako v tom současném.

Filozof Raphaël Glucksmann vyvření antisemitismu přičítá politickým stranám, které se nedostatečně vymezují vůči určitému pravidlům, hodnotím či tabu, a možná tak zcela úmyslně vytváří prostor pro „kanalizaci lidového hněvu“. Má-li pravdu, nabízí se pragmatická otázka, jak a zda jsme schopni se vyrovnat s projevy onoho nelibě zavánějícího lidového rozezlení v podobě čirého antisemitismu.

Evropští Neevropané
Lidé, kteří dnes na protižidovských demonstracích aktivně vystupují, jsou z velké části potomky druhé a třetí generace muslimských imigrantů, kteří do Evropy přišli ve sedmdesátých letech právě z oblasti Blízkého východu. V praxi to znamená, že mají občanství dané země, čili není možné je za projevy antisemitismu trestat vyhoštěním. Doma už jsou dnes ve Francii, Británii, Německu i dalších státech. A přesto, nic naplat – jsou to jen obyvatelé Evropy, nikoliv Evropané. To jest lidé po staletí propojení s průběhem tohoto světadílu duchem tradičních evropských hodnot, které se zde vytvářely v bezpočtu generací.

Domnívám se, že nelze než souhlasit, že židovství je páteřním prvkem po staletí budované evropské identity. Jestliže ho dnes obětujeme na hranici stále agresivněji se rozmáhajícího islámu, zítřejší následky budou nedozírné a pro chřadnoucí křesťanskou Evropu osudové.

Součástí prosazování tradičních hodnot, o nichž někteří evropští politici tak rádi a tak zasvěceně řeční, totiž musí být především bezprecedentní a bezvýhradné odmítnutí antisemitismu v myslitelné podobě. Neboť nemá a nesmí mít v civilizovaném světě žádné místo. Jak řekl bývalý nizozemský místopředseda Evropské komise Frans Timmermans: „Evropa přestane být Evropou, pokud se v ní Židé nebudou cítit bezpečně.“