Cesta na hřiště, to je výprava. Hřiště není daleko, ovšem "dálka", to je pojem relativní. Do míst na Mrázovce, kde nyní hřiště stojí, jsem chodíval s Bartem na procházku a trvalo nám to deset minut, nejdéle patnáct. Dominka zatím nechodí, ona ťape, a je něco jiného cestu ujít a něco jiného ji uťapat.
Bohužel, Bart už by tu cestu ani neuťapal, má chabé tlapky a na procházky s ním chodíme jen do parčíku před domem. Takže na dlouhatánskou výpravu na hřiště mě, Ljubu a Dominku doprovázela Iris. Cestou jsme potkali paní ze sousedství. Šla se projít se svým pejskem, je to psí miniatura rodu mopsů, to jsou ti se zmáčknutou držtičkou. Taky už je to stařeček, ten mopsík, jeho nožičky nesou menší váhu, a tak mu slouží lépe než Bartovi jeho tlapy. Bart za těch lepších časů, kdy ještě normálně běhal, mopsíka toleroval. Byl moc malý, nepatřil do kategorie jedlých psů.
Dal jsem se s paní do řeči a mopsík se přikolébal, aby se podíval na Dominku. Chudák malá! Iris se postavila mezi něho a Dominku a zavrčela, div to s ním neseklo. Aby dodala vrčení důrazu, rozevřela tlamu a naznačila výpad proti krku. Pud sebezáchovy s ním tentokrát doslova švihnul o zem. Iris zářila pýchou, jak tu malinkou osůbku Dominku uchránila před útokem zákeřného tvora.
Přeju ti vítězství, Irisko. Je to krásný pocit.
Ale dám ti radu: až se budeš vítězstvím chlubit Bartovi, neříkej mu, nad kým si vyhrála.

Dva brankáři

Máme s Dominkou takovou hru: ona stojí - s asistencí spolehlivé osoby - nahoře na podestě v patře a já dole v přízemí. Za mnou stojí Bart. Dominka pustí tenisák a ten skáče po schodech a já ho chytám. Je to docela napínavé, tenisák skáče hodně nepravidelně, každý náraz na hranu schodu jeho pád obrátí do nečekaného úhlu, tenisák naráží na stěnu, vrací se na schody, dělá stále větší skoky a už je tu a já ho chytám.
Někdy se to podaří, někdy ne.
Když ne, za mnou stojí Bart a ten ho chytne vždycky. Co já pustím, skončí v jeho tlamě.
Bart chudák špatně chodí, nahoru do schodů se už nedostane, ale vidí dobře, slyší dobře a tenisáky chytá stejně spolehlivě jako zamlada. Chápe hru, chápe, že musí tenisák vydat, aby se hra opakovala.
Takže znovu. Hodím tenisák nahoru, spolehlivá osoba ho chytí, předá Domince, děcko jásá, hodí tenisák a ten skáče, odráží se, znovu a znovu.
Hra je to výborná, ale má jednu vadu: je až moc zábavná a Dominka s Bartem jsou k neutahání. Spolehlivá osoba umdlévá, já umdlévám, ale koloběh tenisáku pokračuje. Jsou i jiné hry, Dominko a Barte...
I když chápu, že nejlepší je ta hra, která je teď. Takže znovu: hop!

Nejzlobivější hra

V neděli jsme měli Dominiku u nás ve Zvoli. Teď ráno nemám čas popsat všechno co stálo za zmínku, ale rozhodující je verdikt: nejzlobivější byla hra s Astonem! Praveno Ljubou.
Spočívala v házení kamínků do kamenné nádržky na vodu - japonsky je to jmenuje cukubai. Nepomohly argumenty, že házení kamínků jsem Dominku nenaučil já a že je původně házela do jezírka rybičkám na hlavu, takže k cukubai jsem ji dovedl, abych zabráni horšímu zlu. Výsledek mluvil proti mně: kamínky na dně a namočený rukáv.
A možná, že právě z této hry vzešlo to nejhrozivější slovo, jež se zatím naučila.
Zní:
Ještě!
Bude ho používat celý život.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena