Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Život na Žižkově

Připadá mi směšné, jak dnes může někdo idealizovat "staré zlaté časy" - jakousi polovesnickou idylu. Samozřejmě, že v padesátých létech mnoho lidí žilo ve více méně stejných civilizačních podmínkách, jako se žije dnes, ale byli lidé, kteří žili strašně tvrdě - samozřejmě na venkově, ale i ve městech.

I ten honosný činžák, který na Žižkově postavil můj pradědeček (větev z babiččiny strany) Alois Stuchlík, měl dvě křídla, jedno honosné", ale druhé lidové a tam například byly pavlače a společné záchody pro několik partají. Tyhle společné záchody byly samozřejmostí v činžovních domech, původně určených pro nemajetné nájemníky. Někde byly i společné vodovody - jediný zdroj pitné i užitkové vody byl na chodbě a do bytu se voda nosila v kbelíku. Měl jsem kamaráda, který bydlel ve Vlkově ulici. Tam taky měli záchod a vodovod na chodbě a rovnou z chodby (bez předsíně) se chodilo do místnosti, která sloužila jako kuchyň a obývák, vedle byla cimra, kde spala celá rodina, otec s matkou a tři děti. Chodíval jsem tam za kamarádem a obdivoval jsem virtuozitu, s jakou pán domu smrkal na dálku do uhláku u sporáku - seděl u stolu, palcem zacpal jednu dírku, druhou namířil a smrk... a už to letělo přesně na cíl.

Další specialitou té doby byly dělené byty. Z první republiky zbylo mnoho rozsáhlých bytů - velmi často v bytě bylo ubytování pro služku, eventuálně pro služky. Režim lidi sestěhovával a vymyslel termín "nadměrný byt" - každý měl nárok na určitý počet čtverečních metrů a jakmile plocha bytu přesahovala povolený součet, hrozilo nebezpečí, že byťák byt rozdělí. I my jsme bydleli několik let v rozděleném bytě - spolu s námi bydlela svobodná matka s dcerou. Byl to zdroj mrzutostí, ba konfliktů, to je samo sebou. Je ale pravda, že postupem času se od dělení bytů opustilo a naopak - byťák se snažil tlačit na opětovné scelování bytů.

K tomu všemu je třeba připočíst špínu, vlhkost a jejich výslednici - plíseň. Starý Žižkov smrděl plísní, a nejen on. Mluvil jsem o tom se známým, ten bydlel v té době na Malé straně. Říkal, jak mu připadá směšné, že lidé obdivují krásné starobylé fasády, ale netuší, jaký hnus je uvnitř. A teď si představte míru hnusu jaký byl ve zvenčí hnusných žižkovských činžácích!

Stalinův pomník

Stalin... Copak asi děti věděly o Stalinovi? Jak které. Ovšem ta hrůza byla obrovská, komunismus v té době ukazoval, co dovede. V rodině mé zesnulé ženy Michaely byli dva muži v těžkých žalářích, jeden byl původně určen k smrti, pak si odseděl "pouhých" dvanáct let - ale vyprávěla mi, že ani v takto postižené rodině se nikdo neodvážil špitnout. Nebo spíš právě proto se neodvážil špitnout před dítětem. Dětská komunita, jak si ji pamatuju, nahlížela Stalina hlavně jako vojáka, vítěze nad Hitlerem. Jeho portrét visíval ve třídě, hned vedle Klementa Gottwalda. Už v šedesátých létech, coby gymnazista, jsem na školní půdě objevil zastrčený portét Stalina - někdo ho tam schoval. Byl rozbitý, vypadával z rámu. Ukázalo se, že pod Stalinem je Beneš a pod Benešem Hitler a pod Hitlerem zase Beneš a pod Benešem Masaryk... Historie se vrstvila a vrstvila, až skončila na půdě.

Stalina jsme vnímali z filmů - tam ho pojímali jako geniálního stratéga, moudrého, uvážlivého. Důležitou rekvizitou byla dýmka. Ta symbolizuje klid - dýmku nemůže kouřit žádný cholerik! Viděl jsem dokonce Stalina ve filmu Pád Berlína - jak jsem o tom psal v pokračování o sovětských filmech. Obrovskou atrakcí byla stavba Stalinova pomníku. Obdivovali jsme monumentalitu díla - knoflík na pomníku byl větší než dospělý muž! Těsně před ukončením se šířily vtipy, možná jedny z prvních politických vtipů, jež jsem vzal na vědomí:

"Víš, že v Pařížské ulici stojí dělo""
"???"
"Voni vystřelej Stalinovi voko a budě z něho Žižka!"

Pak se taky říkalo, proč má Stalin na pomníku ruku za klopou kabátu. Že prej chtěl pomník zaplatit a zkameněl, když mu řekli, kolik stál.

V soklu pomníku bylo Stalinovo muzeum. Byli jsme se tam se školou podívat, vedla nás paní učitelka Milica Čápková. Zlobivý žák Vašek Krákora chroupal při prohlídce jablko. Byv pokárán, přestal chroupat, jenže nevěděl, kam ohryzek uložit, nikde nebyl koš. Strčil ho tedy do nosní dírky sádrové makety Stalinovy hlavy. Hlídač si toho všiml a to byl panečku průser! A kdyby si někdo dal dohromady, že Krákorův tatínek býval za první republiky policajtem a že má doma policajtskou přilbu a pendrek (byl jsem tam jednou a zeptal jsem se pana Krákory: "A tím pendrekem jste bil dělníky?"), tak to by byl průser kosmických rozměrů. Ale nic se nestalo - muzeum časem zrušili a stal se z něho na dlouhou dobu krecht na brambory. Na místě pomníku dodnes nic není, nic tam nestojí, je to místo prokleté.