Zima naučila Dalibora…
Ne Dalibora housti, ale Gari a Noru zima naučila sdílet pelech. Obvykle se o pelech dohadují a jednají podle zásady „lepší je ten její‟. V praxi to vypadá tak, že sotva jedna vytáhne paty, druhá jí do pelechu vleze. No a vida, během neděle klesla teplota o deset stupňů. Uvnitř baráku se ještě drží, ale pejskové jsou součást přírody a vědí, že jde do tuhého. A když jde do tuhého, je lépe se družit než se škorpit.

Dnes ne o psech
Ráno jsem s pejsky na okruhu nebyl… proč? Protože jsem byl u paní doktory se objednat na pravidelnou prohlídku kvůli řidičáku a zdraví jako takovému, málo platné, jsem dědek dědkovatá. Na prohlídku teprve půjdu, na odběr krve jsem šel hned.

Není to nic příjemného, ale zase – nic moc mi to nedělá, žádné omdlévání a kašlu na doporučení zůstat 20 minut v čekárně a čekat, jestli to se mnou nesekne. V tom jsem jako Nora na veterině – jak je to jen možné, mažu pryč. Takže jsem si sedl, vyhrnul rukáv, paní krvová odběrová mi omotala paži škrtidlem. Koukal jsem jinam, nerad se dívám na jehlu ve vlastní žíle.

‟Pil jste?‟ zeptala se mě přísně. Napadlo mě, jestli se nesmyslí, že jsem násoska a že jsem si před odběrem nedal frťana. Ale ona myslela pití jako pití, tedy vodu, a hned vysvětlila, že mám krev tak šíleně hustou, že mi ze žíly neteče. Dala mi kelímek a vylemtal jsem dvě dávky. Hned vzápětí, abych si vyhrnul druhou ruku. Bylo mi to divné. Vždycky jsem si myslel, že voda jde do žaludku a odtud přes ledviny a tam že je nějaká odbočka do krevního oběhu. Ale zřejmě existuje nějaká zkratka, šup rovnou do pravé ruky. Z té krev už tekla.

Doma jsem tu radostnou novinu sdělil pejskům. Bylo jim to fuk.

Věrná
Večer šla na procházku s pejsky Ljuba. Vrátil jsem se zrovna z pochůzek, volala mi telefonem, že se vrací – už byla v naší ulici. Vyšel jsem tedy z domu a šel naproti. První běžela Gari, hned za ní se belhala Nora. Pustil jsem je dovnitř, aby se ohřály a vracel jsem se k vrátkům, abych přivítal Ljubu.

Gari běžela k misce. Nora ne. Přece nenecháme paní někde na ulici? V žádném případě, odpověděl jsem jí a šel ven a před vrátky jsme vytvořili uvítací výbor a poté společně vešli do domu. Gari zatím čekala u misky.

Ona už je taková. Máme je obě stejně rádi.

Do mrazu
Opět se osvědčuje, že pejskům mrazík nevadí. Tedy, jak se to vezme – do zimy se jim očividně nechce, to prvotní vysunutí a následné zasunutí čumáku mezi dveřmi se nedá přehlédnout. Ale vidina výletu je příliš silná. Ráno jsem je vypustil na zahradu a šel si pak pro kabát a šálu a když jsem vyšel ven, neviděl jsem je. Myslel jsem, že mi proklouzli za zády k radiátoru (od pondělka topíme), ale kdepak. Měli jakési řízení vzadu na zahradě a okroužek jsme prošli v obvyklém tempu. V závěru jsme potkali Ljubu s malým Eliáškem, lovili pokémony. Gari se pokoušela pomáhat, ale nezdálo se, že by dosáhla významnějšího úspěchu.

Návštěva nenávštěva
Odpoledne přišla návštěva. Sedělo se u stolu, až přišla Gari s tím, že je pět. Znamená to, že se jde ven. Vždycky se jde v pět ven. Je to přírodní zákon a prezence návštěvy nic na něm nemění, jako nemění na zákonu, že hůl do vody ponořená jeví se být zalomená.Ljuba s návštěvou tedy šly s pejsky ven a já šel psát příspěvek do Hyeny. V souladu s řádem světa.