Ráno vysunula Gari nos ze dveří a hned ho zasunula: do toho nepůjdu! Ale šla. Byla to cesta hodně zarúbaná. O polámaných větvích a popadaných stromech asi nemusím laskavému čtenáři nic vykládat, chumelilo všude stejně. Pejskové se veselili, pobíhali ve sněhu, skákali přes ulámané větve... a pak slyším opodál třesk a vidím, jak padá větev tlustá jako paže.

Že já se nezachoval jako Garina! Že já vystrčil nos!
Nebudu to ale dramatizovat, zas tak nebezpečné, jako když jsme se loni s Ljubou a oběma pejsky ocitli v lese ve vichřici, tak drsné to nebylo. Ale legrace taky ne, tak třeba v Černíkách strom padl někomu na chatu. Pokud máte v Černíkách chatu... raději abyste se tam jeli podívat.

Normálně tudy i auta jezdí...

Zase kanec

Garinka se utkala s kancem už jednou a tentokrát je to ještě horší. Stalo se to kousek od cesty, nedaleko krajních domků sousední vesnice Březová. Odběhla od cesty a pak se vrátila se zkrvavenou hrudí a bezvládnou tlapkou. Myslel jsem si, že ji má přeraženou. Doplahočili jsme se domů a hned jsem ji vezl na Zbraslav na veterinu a co tyto řádky píšu, je tam přes noc. Jsou zde dvě otázky, do jaké míry zvládne sepsi té rány na hrudi a co se stalo s tlapkou, zda jde o nějaký traumatický stav, anebo přerušený nerv. Kost přeražená není, bezvládnost je rázu nervového.

Opravdu mě nenapadlo, když jsem zařazoval fotku do Hyeny, že to bude na nějakou dobu poslední fotku zdravé veselé Garinky, která se upřímně radovala z toho bince v lese kolem ní.

Garinka je už doma

Gari poranil ve středu kanec. Na veterině si ji nechali a vyzvedávali jsme ji s Ljubou odpoledne. Chudák malá naříkala, hrudník má zafačovaný, v pravé tlapě má kanylu a levou má bezvládnou. Já ve středu myslel, že má přeraženou kost, ale je to původu nervového, mohl to způsobit náraz nebo otok. Prognózy jsou všelijaké, amputací nebo roční rekonvakescencí počínaje až po naději na brzké uzdravení. Nora Garinku doma vítala, dávaly si pusinky a bylo vidět, že jsou zase rády spolu.

Na procházky teď chodím jenom s Norou. Jsou to trochu smutné procházky, Nora se mě drží jak přilepená a musím si s ní hrát tu její hru na šišku. Tak tedy jdu lesní pěšinou, ženu před sebou šišku a myslím na to, co je to být šťastný: byl bych šťastný, kdyby to v pátek ráno bylo jako ve středu ráno.

A když byla ta středa ráno, copak jsem byl nějak zvlášť šťastný? To musel přijít kanec, aby mi připomněl, jak snadno může člověk (a pes) přijít o štěstí, které vůbec nevnímá. Takže jsme u poslání: vnímejte své štěstí a dávejte pozor na kance, je jich všude kolem plno.