Triko v křoví
Copak to tu je, ptala se Ljuba, ledva vstoupila na pozemek. Byla týden pryč, před návratem jsem všechno klidil a načechral. Jak se snažím, tak se snažím, anomálie si všimla okamžitě po průchodu vrátky.

V křoví má Nora brloh… a v brlohu, já si nevšiml, měla ukryté moje triko! Známý to jev, pejskové dávají najevo příchylnost tím, že přenášejí kusy prádla z místa na místo, onehdy jsem našel svoji košili na trávníku. Ale triko v brlohu mé pozornosti uniklo. Je barvy khaki, splývá s přírodou, vojáci to znají. Nevšiml jsem si.
Žena ano.

Tentokrát nevinně
Odcházeli jsme na procházku za dokonale idylické situace. Slunce svítilo, Ljuba měla volno, přišla Anna s chlapečky, všichni dohromady pohodařili na trávníku na zahrádce. Odešel jsem tedy s pejsky.

Vrátili jsme se, když už bylo drama odehráno do posledního potlesku. Malý Edouš, rok mínus čtrnáct dní, využil tisíciny vteřiny bez dohledu a převrhl na sebe pixlu barvou, následoval řev, odvržení oděvu do popelnic,e omývání chlapečka olejem, odjezd.

Při našem příchodu byl všude klid, slunce svítilo, trávník byl zelený. A my jsme nic nezavinili.

Gari stolující
Pravidelný ranní procházkový okruh vede i přes hřiště v sousední obci Březová. Je pěně zasazené do borového a dubového lesa, hraje se tam nohejbal, souvisí s ním i posezení, takže je to společenský setkávací bod: ráno tam posedávají pejskařky s pejsky a večer, soudě podle zbytků, docela hustý společenský život.

Ani jsem se nestačil rozhlédnout – Gari ano, ta se rozhlédla a už hup, skočila na stůl. Ne, neždímala kapky z pivních lahví, někdo tam nechal pytlík s chlebem a dřív než jsem ji stačil vyhnat, pytlík otevřela, prozkoumala a vyžrala. Doma by se nad chlebem ofrňovala: jenom chleba? Kdežto tady, tady to byl úlovek.

Měl bych jí ho přát, ale nepřál. Zahnal jsem ji. To by tak chybělo, aby pejskové skákali po stole!