Včera jsme byli s Ljubou a Annou Marií na večeři v příjemné resaturaci na Starém Městě. Patří našemu kamarádovi, který tam osobně dohlíží, aby všechno klapalo. Mohli jsme sledovat i jeho starosti.
Večeři si objednalo faxem dvanáct Japonců. Přáli si jednotné menu, půlku grilovaného kuřete. V té restauraci běžně kuře na lístku nemají, takže museli kuřata objednat. Kuřata objednána, dodána, načež přišel fax, že Japonců bude jen deset. OK, kamarád restauratér si jedno kuře nechal udělat k obědu. Když pojedl, přišel třetí fax (oni ti Japonci skutečně faxovali, nemailovali), že jich bude přece jen dvanáct. No a kuřat teď bylo jedenáct porcí, dvanáctá byla snědena.
V tomto stavu událostí jsme se dostavili do restaurace a mohli zaznamenat další vývoj.
Přítel restauratér vyslal rychlého posla, aby po restauracích v okolí vydoloval jednu porci kuřete na grilu. Nebylo to snadné, protože žádná restaurace v okolí neměla kuře v této podobě na jídelním lístku. Přítel restauratér přijímal poslovy katastrofické telefonáty a jeho ušlechtilá tvář vadla obavami. Dvanáct kuřatochtivých Japonců mělo přijít co chvíli. Další telefonát. Není kuře, zněl report. Napětí vrcholilo. Přichází dvanáct Japonců. Nešťastný restauratér má pocit, že se rozhlížejí, kde jsou jejich porce kuřete. Usedají ke stolu a chápou se nožů a vidliček a rozevírají čelisti a oči se jim chtivě lesknou. Telefonát: rychlý posel hlásí, že spěchá s kuřetem!
Úleva. Vedoucí japonské výpravy mává na našeho přítele. On k němu jde krokem sebevědomého, duševně vyrovnaného člověka. Pozorujeme ho, jak si s vedoucím povídá a v pozadí vidíme běžet rychlého posla s krabicí pod paží. Posel mizí ve dveřích kuchyně. Přítel restauratér dohovořil s velitelem Japonců a vrací se k nám.
Ve tváři má pusto.
"Co se stalo?" ptám se.
"Jeden z nich kuře nerad a chce pizzu," dí restauratér, zatímco ze dveří kuchyně vesele mává kuchař, že je vše připraveno.

V elektrárně na Štvanici
Ne každý Pražan ví, že na špici ostrova Štvanice, na té vystrčené proti proudu Vltavy, stojí vodní elektrárna. Více se o ní dozvíte na stránce webu Elektro, zde řeknu jen to, že ji postavili koncem 19. století a to, že jméno získal ostrov podle toho, že se tu v druhé polovině 17. století konalo "zábavné vraždění zvířat" ještě ohavnější, než jakého jsme svědky dnes: svážela se tam zvířata a "lovci" je tu štvali a masakrovali.

Pro mě je podstatné, že jsem do této elektrárny zasadil jednu z posledních scén románu Tma. Když jsem druhou verzi knihy psal, byl jsem se na Štvanici podívat. V tu dobu se tu pracovalo na technické rekonstrukci a bylo to tu krásně ponuré. To souhlasilo s mými záměry - Tma opravdu není žádná selanka. Tuhle sobotu jsem zde byl znovu. Česká televize točila o Tmě pořad - má podobu rozhovoru spisovatele Karla Pacnera se mnou, o Tmě a také o civilizačních otázkách s tématem spojených. S Karlem mě pojí přátelství trvající třicet let a také společný pohled na mnohé otázky. Stačí, abyste se podívali na jeho web.

V sobotu jsem si uvědomil něco, co mi nedoklaplo když jsem tu byl poprvé - kousek od elektrárny, na břehu Vltavy, stojí nyní opět ředitelství drah, ale v době totality tu sídlil ÚV KSČ. Tady se to všechno peklo. Ne snad, že by to mělo měnit cokoli z obsahu Tmy...

Na obrázku je ta elektrárna - nemyslete, že to tu takhle v sobotu vypadalo! Ty mraky a celkovou náladu jsem si dodělal na PC, ale takhle nějak si elektrárnu představuju v souvislosti s dějem Tmy. Bez těch kytiček u vchodu.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena