Zítra s konečnou platností
Už jsem se tu chlubil, že jsem odevzdal rukopis, tedy počítačopis, románu Tušení podrazu do nakladatelství Albatros. Ten text (obratně jsem se vyhnul termínu) četlo několik lidí: Ljuba a její dcera Anna Marie, pak manželé Knéblovi a Vlado Ríša z Ikarie. Každý v něm našel chyby - a každý jiné. Pak jsem opravený rukopis (počítačopis) předal nakladatelství a to v něm našlo stovky dalších chyb! Pravda, většinou šlo o čárky ve větě, ale také o literní chyby, zvané přelkepy. Teď půjde počítačopis k panu Poláčkovi do sazby a od něho korektorovi a ten najde další chyby.
Ten román sestává asi ze sedmi set tisíc znaků. Škoda, že jsem si nevedl statistiku, kolik z nich bylo špatných. Ukázalo by se, že to není percentuálně zas tak moc. Ale je to s těmi přelkepy jako s naftou v pitné vodě. Stačí kapka a sud vody není k pití.

S tím počítačopisem to myslím skoro vážně. Vždyť se přece říkalo strojopis, když se psalo na stroji! Asi zůstane u rukopisu. Vždyť i na tom počítači se to musí napsat růčo... zatím.
Do té doby, než to půjde nadiktovat, a to já budu definitivně namydlenej. Ledaže bych se to naučil.

Umřel mi kamarád
Ten kamarád je Pavel Frýbort, mohli jste se o tom dočíst v rubrice Stručně. Je to zvláštní pocit, napsat takový titulek. Říkám si: titulek je napsaný, a co psát dál? Copak to podstatné nebylo už řečeno? Stalo se to včera, bylo hezky, svítilo sluníčko. Dopoledne jsem přednášel na semináři Corelu, měl jsem vypnutý telefon. Zapnul jsem ho až doma. Našel jsem nepřijatý hovor. To číslo jsem neznal. Zavolal jsem tam tedy. Povědomý ženský hlas mi řekl:
"Pavel umřel."
Nechtělo se mi věřit, že poznávám hlas Marie Frýbortové.
"Jak to? Jak je to možné," zeptal jsem se.
To je první, co člověka napadne. Jak je možné, že umře někdo, kdo je živý?
Těžko vymyslet pošetilejší otázku. Copak by mohl umřít někdo, kdo není živý? Vždyť přece život je místo, ve kterém se umírá, poznamenal Maurice de Boulignard.
"Aspoň je hezky," řekla Marie.
To měla pravdu. Aspoň že je hezkej, ten hnusnej den, kdy umíraj kamarádi.

Rukopis je na zlomu
Už jsem tu psal, že jsem dokončil Tušení podrazu, sci-fi detektivku, kde (ne)vysvětluju, jak to (ne)bylo s ukradeným rukopisem Ludvíka Součka Tušení světla a jak to bylo se Součkovou smrtí a kdo za ní stál a proč a jak to všechno bylo. Rukopis, čili cédéčko s textem, jsem panu grafikovi Poláčkovi předal včera odpoledne. Je to člověk pečlivý ve všem všudy - slíbil jsem mu, že to přinesu ve tři odpoledne, a on mě ve tři pět vyhlížel, co to se mnou sakra je, kde jsem se zdržel!

V knížce budou ilustrace, tedy fotky a montáže fotek. Od Poláčka jsem jel na Malvazinský hřbitov, kde jsou Součkovy astrální ostatky na rozptylové loučce. Bydlel jsem 35 let kousek odtud, ale na samotném hřbitově jsem byl jednou, právě ve výročí doktorovy smrti. Včera jsem tam byl podruhé. Vejdu a hned naproti vchodu stojí sloup a u něho nápis. Jdu blíž a koukám - je to poučení.
Jde o gnomický sloup ze sedmnáctého století se slunečními hodinami všude kolem, se sochami, mezi nimi i podoba Panny Marie s dýkou vetknutou do srdce. No a kousek odtud je hrob Jakuba Arbese, tvůrce literárního útvaru zvaného romaneto, založeného na principu pravděpodobné záhady. Gnomický sloup byl do blízkosti Arbesova hrobu převezen ze Zbraslavské třídy. Souček si přál být rozptýlen právě zde - podle své vůle. Je to magické místo, ten Malvazinský hřbitov.
Doufám, že fotkám z něho bude v mé knize dobře.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena