Už jsem se tu zmiňoval, že nám firma Jacques vyrábí kuchyň na míru. Oni sídlí v Dolních Břežanech, v domě hned vedle mého ateliéru na náměstí Na sádkách, ale svoji manufakturu mají ve Stránčicích a tam jsme se jeli včera s Ljubou a Norou podívat. Už je to všechno nakrájené, nachystané a vypadá to náramně, málo platné, když je něco ze dřeva, je to něoc jiného, než když je to vylisované z pilin a umělé hmot. No a Nora se náramně zajímala o celý areál manufaktury. Kromě Jacquesů tu sídlí i iné firmy, je to takový malý výrobní labyrint na kraji Stránčic.

Najednou zmizela. To ona někdy dělá, jako každý pejsek, nikdy ne na dlouho a to je její výhoda oproti mnohým jiným pejskům.
Za chvilku se vrátila. Smála se. Znáte to, psí tlama roztlemená, zářící očka. A olizovala se.
Je to jasné. Někomu zmizela svačina. Stačila desetiminutová orientace, samozřejmě čichová. V záplavě čichových vjemů nábytkářské manufaktury stačila Nora zachytit slaboulinkou stopu salámové vůně a pak šla najisto, jak se na stopaře sluší.
Jen doufám, že to neohrozí výrobu naší kuchyně. Zatím vaříme jen čaj a na oběd jezdíme do hospody U Vočka do Březové.

Zvědavost

Firma Jacques bude tento týden finišovat s tou naší kuchyňskou linkou. Jsem samozřejmě zvědavý, jak jsou daleko, co ještě chybí udělat, jestlipak je všechno v pořádku a tak podobně. Kancelář mají v Dolních Břežanech, hned vedle domu, kde mám ateliér. To je jejich smůla, protože kdyby sídlili dejme tomu v Uhříněvsi, určitě bych tak často neotravoval.

Nora si zvykla, že se chodí k Jacquesům. Když někam spolu jdeme, samozřejmě musí běžet první, ale pořád se ohlíží, kam se půjde. No a když odhadne, že se jde doprava, to se jde do ateliéru, tak běží ke dveřím do domu a doráží na ně tlapkou. No a když osa mých šlapek směruje vlevo, jde se k Jacquesům.

Včera večer jsem měl v ateliéru ještě nějakou práci, ale přijel jsem do Břežan moc brzy a řekl jsem si, že ještě nechám Noru se proběhnout kolem rybníčku, aby trochu prohnala žáby. No a ona si to špatně vyložila a hned k Jacquesům a ťukala tlapkou na dveře.

Měli samozřejmě zavřeno, bylo půl osmé. Od Nory to byla nemístná horlivost.

Že by byla tak zvědavá, jak daleko jsme s kuchyňskou linkou?
Ne. U Jacquesů v kanceláři vždycky dostane piškot.

Open Air Foto Festival

O víkendu 8.-9. června se poprvé konal tento podnik v mnoha lokacích v Českém Krumlově. Byl jsem tam se svou Dílnou, tedy nikoli jako novinář, takže jsem si nevytkl za úkol podat úplné svědectví. Berte tento článek jako soubor postřehů řadového účastníka.

Úplnou informaci o programu získáte na webu a přpomenu, že i trady na Digineffu jsme průběžně o chystaném festivalu informovali. Úhrnem řečeno, šlo o dvoudenní seriál prezentací, workshopů i přednášek na mnoha místech rozesetých po celém městě. Lěpší představu vám dá tato interaktivní mapa. Bylo možné si volit program podle svého zájmu a tudíž i vstupné se lišilo podle toho, o které lokace měli lidé zájem.

Jsem veterán Interkamery, na Invexu jsem byl mockrát i na dalších podobných podnicích jsem se účastnil a pochopitelně byl jsem jeden ze zakladatelů Digifóra. Open Air Fotofestival se od všech jmenovaných liší v tom, že se odehrává na ploše historického města, které samo o sobě je nesmírně fotogenické a navíc je příjemné pro návštěvníky. Prostě, je na ně zařízené a cítíte se tam dobře.

Nicméně, jelikož znám své pappenheimské, jste zvědaví spíš na nějaké do podgerství než na líčení nějakého Foto Festivalu.

V Krumlově není těžké býti Podgerem. Byl jsem tam mnohokrát a když jsme se v roce 1969 s Michaelou brali, bylo to na radnici na náměstí a svatební oběd jsme měli v Měšťáku. Nicméně pokaždé tam bloudím. Zavinila to Vltava, ta potvora, která se tu pořád rozvodňuje. Teče od jihu na sever a když vstoupí do města, zahne doprava, pak doleva, obtéká historické centrum s náměstím a málo by stačilo a byl by z toho ostrov a pak širším obloukem vedeným vlevo obtéká tu část města, kde je zámek. Aby to nebylo jednoduché, vlévá se do ní Polečnice a Vltava teprve potom zahne zase doprava a teče směr Budějovice a Praha. Takže jdete po Krumlově a koukáte jak jeleni, že řeka teče jednou sem a podruhé tam a jste na jednom břehu a pak na druhém, aniž jste přešli most.

Z toho je jasné, co nastalo, když mi kamarádi volali, kde jsou na obědě a abych za nimi přišel. No, cestou mi vyhládlo, co k tomu dodat.