Už je z toho specifický pojem – dělat psí oči. Nikdo ale nedovede dělat psí oči líp než pes. Jako včera. Obědval jsem v restauraci U rybníka u nás ve Zvoli. Je tam na terásce zahrádka, z ní výhled na rybník (trvám, že nejhezčí široko daleko), moc rád tam chodím. Hned jsem si všiml větší pánské společnosti u jednoho stolu a pod stolem měli pejska, něco na způsob kokra. Kdo má psa, vždycky si všimne psů v bezprostřední blízkosti.

Našel jsem si stůl, otevřel noviny (rád si při jídle čtu, když jím sám, a papírové noviny, co je to platné, oproti mobilu je to počteníčko), slečna servírka mi přinesla jídlo a dal jsem se do obědvání. No a trvalo to jen chvilku a cítím pohyb mezi koleny. Ten pejsek se mi nasunul pod stůl, vrazil mi tlamu do klína a zpod stolu na mě upíral ty psí oči.

Od stolu se pejskům nedává, to je zásada stejně pevná, jako že pejsek nepatří do postele. To je zásada takzvaně zásadní. A opravdu, při Svatém chlupu, nedal jsem mu ani hranolku, ani vlákno masíčka. Takhle zásada je přece jen pevnější než zásada postelová, zvlášť když jde o cizího pejska.

Ty psí oči, to byla k tomu obědu takříkajíc zvláštní příloha.

Ložná plocha

V Keltském parku v Břežanech zaujal naši Gari podivný jev. Podivný? Jak se to vezme. Podstatou jevu byl pejsek, nerozeznal jsem, zdali krysařík nebo ratlík, byl to maličký černý hubený pejsánek. Na něm tedy krom rozměrů nebylo nic divného a Gari by ho jen pozdravila, Nora by zpovzdálí přihlížela a přiblížila by se, až kdyby se byla přesvědčila, že pejsek Gari nezadávil. Podivnost tkvěla v tom, že se pejsek vezl na spodní polici dětského kočárku. Maminka tlačila, na ložné ploše se vezlo děťátko a pod ním si hověl pejsek na ploše určené k převozu miminkovských náležitostí, případně nákupu.

Tohle Gari velmi zaujalo a musel jsem jí důrazně poručit, aby přestala otravovat. Pejsek se veze! Úžasný nápad! Třeba by se Gari taky dokázala vézt. Ložná plocha, a na ní Gari.

Ta plocha by ale musela být aspoň dvě stě krát dvě stě metrů, aby se po ní dalo běhat.

Nízká voda

Znám takové tajné místo, kam se moc nesmí, ale může, nebezpečné to není, ale jaksi ze setrvačnosti je vstup zakázán. Byl jsem tam na jaře dokonce s dětmi, s Dominikou a se Sárou a s pejsky. Bylo to tam krásné a fotil jsem tam a pejskové běhali a holky objevovaly tajemnou krajinu.

V sobotu jsem tam byl znovu, jenom s pejsky. Věřil jsem, že přinesu pěkné fotky, ale ono bylo nebe plechově modré a úhel slunečních paprsků nic moc, takže z hlediska jaksi fotografického to byl vejlet zcela nanicovatý. Pejskové se ale měli znamenitě. Jak pršelo, vznikly tam veliké louže, tak deset čísel hluboké max. Nora je stoprocentní brodič, miluje cachtání v mělkých vodách, Gari se nechá zlákat, ale moc se do vody nehrne.

Byl to tedy nakonec výlet úspěšný. Pejskové se zmáčeli a byli šťastní. Copak toto samo o sobě není úspěch, když je někdo šťastný?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena