Podívej, co mám
Vraceli jsme se z odpolední procházky. Mizerná to cesta, sníh taje a částečně umrzává, chodit se po tom dá jenom bídně. Koukal jsem, abych sebou nesek, už jsem si na ledě zlomil dvě žebra a už děkuji, znovu nechci. Výsledek?

Byli jsme už kousek od baráku, načež koukám, maže si to Nora ve svém červeném kabátu, kdežto Gari je v čudu. Bylo mi jasné, že zaplula k někomu na pozemek. Potvora, jakmile vidí pootevřená vrátka, šup a je uvnitř. Vrátka se ráda svévolně zavírají. Nebudu to ale napínat. Lítal jsem ulicí sem a tam a najednou, běží Gari a v hubě nese bochník chleba. Ne krajíc, ale kostku, za starých časů se tomu říkalo moskevský chléb. Běžela mi ukázat, co pěkného zrekvírovala. Bochník zabaven, deponován do vejšky, aby k němu nemohla Gari ani žádný další pejsek a pak už jsme odcházeli do tepla domova, k miskám s granulemi vědecky připravené psí stravy.

Cesta ledem
Kdybych celý prostor téhle poznámky vyplnil comicsovými citoslovci typu arrrrgh !!@*!, vcelku přesně by to vystihlo mé pocity z dnešního putování s pejsky. Těm náledí nevadí, samozřejmě. Ráno jsem si dokonce nevzal hůlky, že je teplo a bude to roztáté. Ono to bylo částečně roztáté, ale na cestách se udupaný sníh změnil v led, takže…

Darmo mluvit. Norina ve svém červeném kabátu elegantně pobíhala, Gari měla odborně zavázanou pravou přední (fusekle plus igelitový pytlík), takže ta to měla s elegancí slabší… do té chvíle, než si improvizovanou botičku servala. Jupí, svět je najednou růžový!
Já k takovému závěru došel, až když jsem se doštrachal domů.

Když zhasne světýlko
Tětí procházka je samozřejmě potmě. Za tím účelem jsou vynalezené svítící obojky. Už to znáte, Nora má modrý, Gari červený. Jdeme, pejskové přeskočí příkop a vyběhnou do pole a tam kmitají. Rozvážné modré světýlko, hektické červené. Dobře vymyšleno.
Najednou ouha, vidím jenom modré světýlko. Volám Gari. Nic červeného široko daleko. Volám silněji. Pořád nic.
Nebudu z toho dělat thriller. Cítím drcnutí. Garina, které došla v obojku baterka, mi přišla oznámit, že jí je zima a chce domů. Tak jdeme.

Odpolední poležení
Odpoledne jsem seděl u počítače, Nora byla ve svém pelíšku vedle mého křesla a Gari ve svém pelechu v ložnici. Napadlo mě, že si trochu zdřímnu. Lehl jsem si na kanape, načež Nora vstala a dala mi najevo, že chce za mnou. Jenže chudák se svou páteří na kanape jen tak snadno nevyleze. Už tu byla Gari a sápala se za mnou.

‟Na řadě je Norinka,‟ odehnal jsem ji. Lehla si tedy do Nořina pelíšku. Vytáhl jsem Noru na kanape. Udělala kolečko a zjistila, že je tam málo místa a zase slezla a šla do ložnice, nejspíš si lehnout do vyhřátého Garinina pelechu. Toho využila Gari a vlezla na kanape za mnou pod deku.
Věru složitý průběh odpoledního klidu.

Pojď nahoru
Po večerní procházce jdu nahoru do pracovny, abych dodělal zítřejší vydání Neviditelného psa a Hyeny. Povídám Noře:
„Pojď se mnou nahoru, jdeme psát knihu!“
Zavedl jsem, že se chodí psát kniha, nechci jí plést hlavu. Dopoledne kniha, večer internet, ale co je pejskovi do toho. Pejsek stojí a čumí.
„Pojď se mnou nahoru!“ Za chvíli: „Já tě tu nechám a budu psát knihu sám.“
Stojí a čumí. Jdu nahoru, schody, podesta a schody na druhou stranu, klasika. V ohbí se nakloním přes zábradlí. Zpoza rohu trčí čumák.
Von by mě tu vážně nechal docela samotnou, čtu z postavení fousů.
Ale to se ví, že nenechal. „Tak pojď,“ řeknu, sejdu k ní, vezmu ji do náruče a stoupáme nahoru psát knihu. Tedy, dělat Hyenu a Neviditelného psa.