Není to tak, že by Fanánek vyzval Bertíka kvůli Noře na souboj, třebaže, přiznejme, je to překvapující. Ve světě zvířecím jsou souboje o přízeň dámy součástí a dokonce i podmínkou života. Včera ale Fanánek v klidu snášel, jak se Nora s Bertíkem kamarádí, a nedělalo mu to žádné problémy.

Možná je rozumnější, než jsem si myslel. Z čistě rozumového hlediska mu Bertík nemůže konkurovat. On podniká s Norou dlouhé výlety. Spolu mapují Zlaté údolí, co takový Bertík ví o Mločí studánce anebo Vodopádu nebo o Dakotě, nemluvě o Ztracence a Třech studních! Bertík může pobíhat jenom po dvorku, protože je, jak pravila jeho paní, trdlo ztřeštěné.

Kdežto Fanánek s Norou jsou bytosti uvážlivé a úctyhodné, jak patrno na první pohled.

Randori

Ve světě karate je pojem randori aplikován na cvičný souboj. Je to něco jako "sparring" v boxu. V podstatě to je zápas, ale nečeká se od něho žádný výsledek. Je to prostě trénink. No a tak to bylo včera v lese, když jsme potkali bulteriérku.

Nora se s ní setkala už jednou. Bulteriérka překročila meze normálního psího pošťuchování a škádlení a bylo to hodně natvrdo, dokonce jeden kousanec z toho byl. Noru to trochu zaskočilo a nevěděla, co s tím.

Tentokrát se postavila k randori s přehledem a sebevědomě. Už věděla, o co jde, a dokázala se prosadit. Však taky bulteriérka nechala zuby v kapse, abych tak řekl. Věděla, že tuhle holku jen tak snadno nepřeválcuje.

Ona je Nora opravdu tvrdá, přinejmenším na omak... Když se s ní tahám o krokodýla, je to trochu jako bych tahal živého krokodýla z vody. Je to dvacet kilo svalů a kostí, to vše potaženo kůží s jemňoučkou slečinkovskou srstičkou.

To jsme to vymňoukli

Už druhým týdnem máme rozvrtaný dům, ona se ta výměna kuchyně drobet rozpřáhla, došlo na popraskanou podlahu, pak se ukázalo, že dlaždičky popraskaly protože je mizerně udělaný beton... fantazie laskavého čtenáře dodá další podrobnosti.

Nicméně to, co mi dnes ráno leží na srdci nejvíc.
Přestal fungovat jeden zásuvkový okruh. Je to pár zásuvek, v podstatě tam je jen DVD přehrávač a televize a na koukání na dývko nemáme čas a na telku nekoukáme nikdy, takže nám to ani moc nevadilo, tím spíš v těchto hlučných prašných dnech. Ale včera večer jsme si usmysleli, že se podíváme na něco veselého, abychom pookřáli.

Velmi zkrátím. Zapnul jsem vypadlé jističe toho okruhu a bum, vypadly všechny zásuvky. A tak dále, každý můj pokus zlepšit to věci zhoršoval a teď už je mrtvý celý barák a Hyenu píšu z Břežan, kam jsem si odjel nabít mobil.

Ano, už vím. Jsem idiot. Jen idiot totiž zapne jistič, když neví, co způsobilo jeho vypnutí. Ano, jsem idiot. Ale toto radostné zjištění nám v danou chvíli nepomůže.

Balkonová scéna

Rekonstrukce přízemku našeho domku vstupuje do desátého dne trvání. Včera jsem tu popisoval patálii s elektřinou, jak se podařilo postupně odprásknout elektriku a šli jsme spát... nikoli o svíčkách, protože jsme v té tmě nenašli ani svíčky, ani sirky. Následujícího dne, tedy včera, elektrikáři objevili příčinu – dvě vyhořelé zásuvky. Jak vyhořely? Z mailu našeho čtenáře se dozvídám, že počítač při vypínání a vypínání vytváří jakési proudové rázy... Já ale počítač nevypínám podle zásady, že počítače se vypínáním ničí...

Ale to už je minulost. Hodní pánové elektrikáři vše opravili a hodní pánové obkladači připravili podklad pro novou podlahu v celém přízemku. Důvod radosti, s jednou výhradou. Jak se dostat po čerstvém betonu ke schodům vedoucím do patra, kde máme ložnici?

Nora váží 20 kg a Ljuba jen o něco víc. Já mnohokrát víc. Obkladači udělali cestu s polystyrenových desek... pro Noru a Ljubu. Co se mnou?

Telefonicky jsme uvažovali o několika variantách, mimo jiné, i že budu spát ve spacáku v garáži. Nakonec jsem dospěl k řešení a to byla ta balkonová scéna. Večer, když jsem se vrátil z pole role, Ljuba otevřela dveře na balkon a vyšla naň, jako Zlatovláska. Já dole se žebříkem. Ukázalo se však, že je krátký. Vylezl jsem až na poslední příčku a žebřík ztrácel rovnováhu. Zachytil jsem se jednou nohou, pak druhou za římsu balkónu, pak už jsem na ní stál. Princ Jiřík by se přehoupl přes zábradlí. Bez artrózy kyčelního kloubu a permanentně bolavých zad. Já, obdařen jedním i druhým postižením, rval jsem nohu přes klandr a Ljuba mi pomáhala oběma rukama a muselo to vypadat, jako když přes klandr leze pytel brambor.

Konec dobrý, všechno dobré. Přes noc beton ztuhl, jak doufám, a neudělám do něj věčné šlápoty, až půjdu ven.
O Noru a Ljubu starost není, ale já bych nerad z balkonu skákal jako ninža.