Lidi s pejskem tvoří specifickou subkulturu. Patřím k ní od roku 1983, to už je pěkná řádka let. Tady ve vsi, ve Zvoli, je to specifická komunita docela soudržná. Známe se vzájemně, známe i jména psů. Neznamená to ale, že známe i jména pánů.

Přesněji, všech pánů. To by opravdu byla indolence, kdybych nevěděl, jak se jmenují sousedi. Ale už ve vedlejší ulici? Nebo v jiné části vsi, dalo by se říct v jiné čtvrti? Ani náhodou. Jména psů se zapamatují, protože: jdete, dáte se do řeči, pejskové běhají kolem a jsou oslovováni jmény. Ale jméno pána nebo paní? Nepřijde na něj řeč. Takže mi ani nepřišlo divné, když jsem potkal sousedku a ta se rozpovídala o paní Ňafíkové – z vedlejší ulice. Shodou okolností jsem znal i občanské jméno paní Ňafíkové a musel jsem si to dát v hlavě dohromady.
Podařilo se. Co do jména, praví básník. Je to pes a štěká stejně.

Společně hnusný

Na procházce se k nám přidala kamarádka s Buddym. Veteráni čtenáři si možná vzpomenou na Ronnieho, dobráckého leonbergera. Každý čtvrtek jsem ho přibíral do party, Ronny miloval Gari i Noru a moc rád by si s nimi hrál a mrzelo ho, že jsou taková sehraná dvojka, hodně utíkací. Nechtěly si s ním hrát. Tak tohle zůstalo. Buddy je taky leonberger, ale ještě v podstatě štěně, i když je velkej jak stěhovací vůz. Jemu neutíkají, na něho jsou naše dámy doslova hnusný. Střídají se s markýrovanými útoky, vycení zuby a dělají vrrhafhaf.

On se chudák brání: vždyť já si chci jenom hrát!
To my víme. Takže vrrrhafhaf na tebe!

Jak jsme sáňkovali

Sněmu není moc a kopce tady ve Zvoli buď nejsou, anebo se schovávají po lesích. Na jeden ten lesní kopeček jsme se vydali s malinkým Eliáškem. Sáňkování je náramná zábava, ale unaví. Ovšem jak kdy a jak koho.

Když mi bylo dejme tomu deset, únava se dostavovala za soumraku a protože tehdá byly kopce zasněžené do jara, soumrak se dostavoval už docela pozdě. Já se unavil dřív, než to začalo – první jízda s Eliáškem mě překvapila, jak pekelně rychle sáňky na té směsi sněhu a suchého listí na 5% svahu jezdí! Zato pejskové projevovali vůči únavě nezlomný odpor. Jízda, běh. Tahání nahoru, běh. Jízda dolů, běh.

Byli nadšení a když jsme pak šli domů, jejich oči mi říkaly: To sáňkování je super, mělo by se to praktikovat na větších svazích – bez toho prcka!

Kdo asi

Máme doma řemeslníky, konkrétně obkladače. Kladou nové dlažky v koupelně. Nečekejte obvyklé stesky na téma řemeslník v domě! Jsou to profesionálové, nepůjčují si od pána domu šroubovák, neshodili květináč na schodišti a nevyhodili pojistky, jak už to řemeslníci dělávají. Pracují rychle a čistě a že jim při tom řve rádio, to opravdu nemohu reklamovat.

Proč ale se o nich vůbec zmiňuji.
Dlaždice se kladou na vrstvu lepidla. Takže hádejte: kdo šlápl do lepidla?
Já?
Ljuba?
Nora?
Gari?
Myslím, že nemá cenu pokračovat. Je to příliš snadná hádanka. Tlapka očištěna a Gari byla v pohotovosti na procházku. Už se jistě těšila, jak zase vleze dírou do hektarové oplocenky, ztratí se v ní a bude hledat cestu zpátky.