Opicoidní příšerky
Schylovalo se k večeru a nastal čas třetí procházky s pejsky. Obrátil jsem se tedy směrem k obýváku, kde ve svých křesílkách Gari s Norou podřimovaly:

‟Vstávejte, opicoidní příšerky, vyrazíme.‟

‟Tak jim neříkej,‟ pravila Ljuba. „Musíš jim říkat miláčkové, jinak ti nebudou rozumět.‟

Ale to už jí opicoidní příšerky stály za zády. Neslyší ani na opicoidní příšerky, ani na miláčky. Vědí, že je pět odpoledne a to je čas na třetí procházku.

Případ s kočkou
Vracíme se z procházky, poslední fáze je takzvaný Cíp, kus křoví hned vedle bývalého Prasečáku, dnes je tam dětské hřiště a všechno možné. Gari s Norou zmizí v křoví, aby něco zkoumaly. Potkáváme rodinku, velmi často se potkáváme. Tentokrát je složení doplněno: pejsek, paní, holčička a nakonec zrzavá kočka. Jde taky na procházku.

Z křoví vykoukne Gari a kočka hned šup na strom.

Starám se, jestli umí slézt. Všechno je v pořádku, ujišťuje paní. Mám s tím jisté zkušenosti, taky jsem měl kočku, taky jsem za ní lezl na strom. Dnes by to šlo hůř.

Jdeme dál. Ohlížím se. Kočka běží na rodinkou. Nemusím lézt na strom. Jaká to úleva!

Na koho se neštěká
Šli jsme s Gari a Norou podél plotu dětského hřiště. Nora začala štěkat. Pokáral jsem ji. Ve svém věku by už opravdu nemusela štěkat na dětičky, když si plácají bábovky a houpají se na houpačce. Zaslechl jsem ale slabý kontraštěkot.

Aha, ona neštěká na děti, ale na… že by neviditelného psa?

Pes nebyl neviditelný, on byl schovaný a to je rozdíl: maminka ho přechovávala v nákupní tašce kočárku a propašovala do areálu hřiště. No a schovaný pejsek štěkal na Noru a Nora zase na něho. Musel jsem rejstřík zákazů rozšířit: štěkání je zakázáno i na psy v nákupní tašce, pokud jsou zaparkováni u pískoviště na dětském hřišti.