Také v našem lese deště podmáčely stromy a také v našem lese za humny Zvole stromy padají. Tahle fotka vypadá, jako bych ji svým iPhonem pořídil v momentě, kdy se borovice poroučí a Nora běží okolo. Skutečnost byla prozaičtější. Strom už vyvrácený byl, když jsme šli kolem a Nora utíká, protože pořád utíká a taková je její přirozenost.

Nebezpečí? V metropoli zavřeli parky. V Průhonicích to spadlo na dívku a zabilo to ji i jejího psa. Tady to nezabilo nikoho, ale mohlo, kdybych zrovna byl v dráze pádu. Ano, do lesa bych neměl s Norou chodit, je to nebezpečné. Přesto chodit budu. Pokusím si dát si bacha.

Což se doporučuje i mimo les.

Komáři

Jsou také u nás na kopci a kvůli nim jsme odklonili trasu, kudy chodíme s Norou na procházku. Deště nejdřív znemožnily průchod lučními stezkami. Změnily se v bahnité stuhy. Nevadí! Jehličím pokryté lesní cesty byly dlouho schůdné, dokud je voda nezaplavila. Nevadí! Máme holinky. Někdy to bylo napínavé, protože voda nebezpečně zasahovala až k jejich okraji. Jenže pak se začali líhnout komáři.

Tady nebude žádné nevadí. Komáři vadí. Je to tady už jako v Kersku nebo v jižních Čechách. Moc by mě zajímalo, jestli je Nora vnímá – mám pocit, že při určité rychlosti není komár schopný kořist chytit a štípnout. Před komáry jste jakž takž v bezpečí v sedle kola. Ovšem pro kolo potřebujete suchou cestu, nikoli zaplavenou, tím méně bahnitou.

Takže jsme změnili trasu. Chodíme po silnici, tedy neromanticky. Silnice je to sice polní, bez asfaltu, ale pro auta sjízdná, vede ke skupině domků na okraji Zvole. Už druhý den svítí sluníčko a příští týden mají snad být vedra. Les možná vyschne a komáři – doufejme – zmizí.

Hezky si to maluju. Musím domalovat. Nora do mne vráží čumákem. Musíme vyrazit a jí je opravdu jedno, kudy se půjde.
Nora vyznává zásadu, že cesta je cíl.

Magie smyslů

Po nějaké době tu mám zase případ,nad kterým zůstává rozum stát. Včera večer odjížděla Ljuba do práce. Šel jsem ji s Norou vyprovodit k autu. Stáli jsme na chodníku. Ljuba nasedla a odjela. Bydlíme v ulici souběžné se silnicí. Tudíž je nutné jet naší ulicí k příčné Centrální ulici, ta vede na silnici. Do ní se zabočí, dojede se k silnici a tam se zase zabočí a pak už se jede pryč.

A teď to divné. Ljuba odjela a Nora zůstala uprostřed naší ulice a koukala se za ní. Volal jsem na ni, aby šla domů. Stála jako solný sloup asi dvě minuty, dokud se Ljuba nevrátila. Zapomněla si něco a musela se tedy vrátit.
Dobrá. Pes slyšel její auto. Dejme tomu, že ji slyšel po celou dobu téhle krátké jízdy – nicméně zas tak krátká nebyla, od našeho domu je to do Centrální ulice 150 metrů. Ale jak Nora věděla, že se Ljuba vrátí? Mockrát jsme se s ní při odjezdu takhle loučili a Nora se vracela domů vždycky, když se auto dalo do pohybu a byla doma ještě dřív, než Ljuba dojela k té Centrální ulici. Tentokrát jakoby věděla, že se Ljuba někde v té Centrální otočí a vrátí se.
Divné.

Stopovačka

Včera jsem se tu pozastavoval nad věšteckým výkonem naší Nory, která předvídala, že odjezd Ljuby do práce není definitivní a že se její paní vrátí – a čekala uprostřed silnice (a stála tam tedy ještě dřív než si Ljuba uvědomila, že se musí vrátit). To možná patří do říše magie smyslů zvířat.

Večer jsem přivezl Dominiku, bude u nás přes víkend. Ljuba byla na procházce s Norou. Volala mi, že se už vrací: ano, musíme se schovat, to je součást rituálu. Vecpal jsem se do Dominčina domečku a ona sama se schovala do nejvzdálenějšího kouta zahrady do křoví.

Ljuba přišla a odhalen jsem byl okamžitě. Nora mne prozkoumala, pochopitelně čenichem, vběhla do domečku, též ho prozkoumala a pak už bezpečně, bez nejmenšího zaváhání, běžela přes zahradu ke schovávacímu křoví, kde Dominku okamžitě odhalila. Ale to nebylo žáné tápání, ona tam doslova jela jak lanovka.

To není žádná magie. To je prostě psí čich.