Byl to moc hezký výlet. Vyrazili jsme ze Štěchovic podle vody, já s Ljubou a oba pejskové. Sluníčko svítilo, příroda pestrá a šumivá, všude pohoda. Na břehu řeky, přímo v osadě Ztracenka, ležela mrtvá ryba. Objevila ji Gari a vyválela se v ní.

Ljuba si toho všimla, viděla ji válet se s tlapkami nahoře, zádíčka rozkošnicky rozvlěná. Zařvala tak silně, že vzala Noře chuť Garinu napodobit. Pak smrdkutku lapila, ruku si obalila plastovým pytlíkem a jak to šlo, Garinu omyla.
Moc to nešlo. Pejskové běželi dvacet metrů před námi a ty aromatické molekuly byly všude. Utěšoval jsem se, že cestou je Garina poztrácí. Nějaké ztratila, rozhodně ne všechny. Vrátili jsme se k autu – rozsévali jsme molekuly po trase deseti kilometrů, zbylo jich ale víc než dost. Vraceli jsme se s otevřenými okny. Doma sprcha, šampon. Uvnitř domácnosti aromatická lampička.

Byl to těžký boj, molekuly proti molekulám, ryba proti lampičce.
Zatím vede ryba.

Sedm mloků

Nemyslete si, že z Gari vyprchala pach rybiny, jak jsem o tom psal posledně, že se naparfémovala chcíplou rybou na Ztracence na turistické trase mezi Štěchovicemi a Třebenicemi. Smrdí, ale zvykli jsme si. Tak to v životě bývá, ti smrdutí obvykle nepřestanou, jenom vám otupí čich.
S čichem otupělým se nicméně dá žít i dál, podnikáme vycházky po okolí. Začalo pršet. Tedy... Ono jak dlouho nepršelo, nebo když pršelo, tak humánně, tak jsem fenoménu déšť odvykl. V sobotu jsme byli s Ljubou v divadle (divadlo Palace na Václaváku, Tom Firth: Nevillův ostrov, výborné představení!) a když jsme vycházeli a šli pasáží Jalta, koukám, že někdo nese paraple. Ještě jsem si stačil pomyslet, to je ale magor, v takovém suchém počasí chodit s parapletem, a už jsme se ocitli v lijáku jak z amerického filmu.

Ano, drama pokračovalo, hodně jsme promokli. Ale důležité je, že vylezli mloci! V neděli na procházce s pejsky Zlatým údolím jsme jich postupně napočítali sedm. Krásní, rakušácky černožlutí, pejskové si jich ale nevšímali. Mlok je pod rozlišovací úroveň naší Gari a Nory.
Obávám se, že Gari i Nora jsou mimo rozlišovací schopnost standardního mloka.
Mloci a pejskové, to jsou vnímací různoběžky.

Mlok číslo pět

Panenka a panenka

Znáte to, panáčka a panenku? Tradiční předpovědna ppočasí – maličký dřevěný domeček s dvířky, když je venku panenka, bude hezky, když vyleze panáček s paraplíčkem, bude pršet. Místo domečku mám mobil a tam mi povědí, jak bude. Nicméně na domeček jsem si vzpomněl...

Teď je ráno, píšu pejskovský referát. Počasí předvídat nemusím, déšť bubnuje na veluxové okno nad mou hlavou. Gari s Norou leží na pejskovském kanapi a čekají, až budu hotov. Ale vím, jak to bude, až dopíšu, půjdeme dolů a otevřu domovní dveře.

Když je hezky, vyběhne Gari. Když je zima, vyběhne Nora a Gari zůstane mezi dveřmi a opatrně nasouvá nos do štiplavého povětří. Ale když prší, Gari je v předsíni a nos mezi kapky nasouvá Nora.

Ale musíme tam všichni, vy musíte čůrat a vše, co s tím souvisí, a já vám u toho musím asistovat, takový je psí život.

Vzdorovali jsme živlům

Požehnání prodlouženého léta skončilo. V noci na úterý u nás silně pršelo a pořádná čina byla ještě ráno. Pejskové jen vystrčili nos, když jsem jim otevřel domovní dveře. Vystrčili a hned ho zase zastrčili. Při tom to nemohlo zůstat a taky nezůstalo.

Já – nepromokavý kabát, svetr, teplé kalhoty, pohory. Pejskové: standardní kožíšek a tlapky. Pociťoval jsem cosi jako vinu, byly to ale smíšené pocity. Na jedné straně jsem byl stran výbavy proti nepohodě v nehorázné výhodě, ovšem na druhou stranu, bez nich bych seděl doma u kafe a nikam bych nechodil.

Procházku jsme ted vykonali zkrácenou. Všude louže, bláto, psi se vrátili hodně navlhlí.
Tělesný pach mokrého psa je obecně znám a já proti němu nic nenamítám.
Za specifických okolností se ale snoubí s pachem mrtvé ryby. V ní se někteří jedinci nedávno vyváleli.
Nemá smysl, abych pokračoval, vše je jasné. Dokonce i nebe se vyjasnilo. Třeba se ryba zase schová, do příštího deště.