Listopad nebývá ideální měsíc pro cyklistické výboje a vida, Dominka si právě v tuhle dobu oblíbila svůj First Bike, plastové kolečko bez šlapek, vyrobené právě pro mrňousy jako je ona. Mě a Davida přivádí do stavu nadšení fakt, že tenhle vehikl má bubnovou brzdu na zadním kole! Tak to je něco, co Dominka hned tak neocení, zato se jí líbí, že:

* má kolo jako dospělá
* jede na kole jako dospělá
* a dosáhne nohama na zem

Až jednou bude větší, budu jí vyprávět o "draisinách" z konce osmnáctého století, o dvoukolkách, na kterých se proháněli pánové v cylindrech - taky to nemělo šlapky, bylo to v podstatě totéž, jako je tento First Bike, jenže větší.

Pravda, její nedůvěra trvala nějakou dobu. Na rozdíl od staré dobré spolehlivé tříkolky tenhle First Bike nestojí vzpřímeně sám o sobě, když ho pustíte z ruky, spadne na zem a to budí podezření opatrné mladé dámy. Jenže už přišla na ten princip, že to jede samo, jakmile se odrazí. Dále přišla na skutečnost, na niž sám narážím též, když jezdím na kole, že totiž s kopce to jde podstatně lépe než do kopce. Zatím ještě nedospěla do mého náhledu na tu věc, že totiž je ideální rovina. Ona by chtěla, aby to bylo pořád s kopce. To samozřejmě nejde, a tuší to už i ona sama. Ve svém věku má ovšem po ruce jednoduché řešení tohoto problému.

Když nastane fáze do kopce, sleze a nechá mě nebo Davida naložit si kolečko na záda.

 

Bravo, cirkus Cramer!
V úterý jsme s Davidem vzali Dominku do cirkusu Cramer, který měl v úterý u nás ve Zvoli jediné představení, a pak jsem měl příležitost Ljubě, když se vrátila z práce, vyprávět, jaké to bylo super. Myslím to zcela vážně. Přitom mám z dětství poměrně ponuré vzpomínky na malé cirkusy, poznamenané neumětelstvím a trapností.

Tohle byl vysoce profesionální podnik, dokonalý servis, komorní, spíš varietní program - ovšem ten bezvadně pásnul na rozměr cirku. Už to, že manéž byla vyvýšená, tedy spíš pódium, takže odevšud bylo dobře vidět, třebaže cirkusové hlediště nemělo žádnou elevaci. Zvířata? Ano, ale holubi, pejskové, kozičky, poníci, tedy milá domácí zvířátka, žádní chudáci utrápení lvi. Program stojí na bedrech Kramerovy rodiny, každý tam dělá všechno, v manéži svalovec dělá untrmana akrobatce vznášející se v kupoli a pak vezme plášť a chodí s poníkem do kolečka, aby se děti povozily; milostivá paní drezúruje pejsky (výborné číslo) a o pauze prodává cukrovou vatu. Kdyby takto efektivně byla organizována státní správa, platili bychom desetiprocentní daň a dálnice by byly hotové a vysokorychlostní koridor by svištěl jedna radost. Jenže takový cirkus Cramer je ostrůvek pozitivní deviace co se efektivity týče, abych si vypůjčil páně Zemanův příměr.

Dominka byla nadšená, zejména z klauna Dominika (já také, byl perfektní) a ze světelné vrtulky, kterou jsme jí koupili.

Poněkud podgerovská příhoda na konci.

Ljuba vypráví o traumatizující historce z cirkusu, kdy její Anička byla malá, asi desetiletá. Šly na představení a kasírka Ljubu poznala coby herečku a s voláním "vy nic neplaťte, vy jste našinci" odvlekla ji i Aničku do ředitelské lóže, kam je usadila poté, co jim nasadila šaškovské nosy. Anna od té doby nenávidí cirkus. Takže, když se Ljuba v noci vrátila v pole role, vítal jsem ji:

"Ředitelská lóže? Šaškovský nos? To nic není! Mě vytáhli do manéže, šoupli mě s dámou svázanou do kozelce do pytle a ona mi, svázaná, svlékla bundu a oblíkla si ji pod provazy!"
Což je svatá prauda praudoucí. Byl jsem v manéži, i s berlema. Ty mi podržela asistentka.

Už nejsem šestinedělák

Šest neděl uplynulo od mé operace nohy (= od jejich operace mé nohy, čeština je někdy hodně ohebný jazyk). Pořád ještě berlím světem a teprve v podnělí jdu na kontrolu, kde mi pan docent Landor sdělí, jak to se mnou nadále bude.

Nikterak netrpím, dnes dopíši román pro rok 2011 (tedy: vyjde v tom roce). Jmenuje se Rekvalifikační kurz a více je o něm na mé stránce Neff.cz.

Silné zážitky za těch šest neděl? Nějaké by se našly. Například vaření. Jsem pořád doma, takže si musím vařit. Ljuba bývá přes poledne jen zřídka doma, zkouší ve Strašnickém divadle novou hru, od anglického dramatika Ravenhilla Nevěrně tvá. Mimochodem, nebejt to dívadlo, tak se coby manžel věším žárlivostí na osice, nebo někoho vraždím, ale bylo by jich asi pět. Ono je to prakticky jenom o tom.
No a jak tak si kuchtím ty obědy, objevil jsem v naší spížní skříni i zeleninové karbanátky v sušině. Kdysi dávno, před eonem věků, hluboce za života mých rodičů, ještě na Žižkově jsem se pokusil usmažit si zeleninové karbanátky. Vzešla mi z toho jakási mazlavá hmota, takže jsem si usmažil cosi jako potrhaný bramborák, částečně syrový a částečně spálený.

Tentokrát jsem postupoval přesně podle návodu, vybaven desítkami let životní zkušenosti. Dokonce jsem si troufl na bravuru, oni tam psali, že pokud chci ten karbanátek mít ještě chutnější, mám přidat vajíčko. činil jsem tak.

No a vida, dějiny se opakují. Vzešla mi z toho jakási mazlavá hmota, takže jsem si usmažil cosi jako potrhaný bramborák, částečně syrový a částečně spálený. Leč poživatelný, takže jsem si udělal instantní bramborovou kaši, do toho jsem ho vmíchal a vznikla nová zvolská specialita zvaná Mišunk a la Neff.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena