Jsem už zase zpátky
V pondělí jsem se vrátil z Motolské nemocnice, kde mi pan docent Landor na První ortopedické vyměnil pravý kyčelní kloub. Tedy, pravý kostěný za nepravý umělý, leč nadále pravý, takže dochází ke zvláštnosti, že pravý je nepravý. Nicméně funguje a za pomoci dvojice berlí, pardon, francouzských holí se dokáži přesunout z místa A na místo B za předpokladu, že nebudou od sebe moc vzdálené.

Abych byl konkrétnější, rehabilitační sestra paní Šimková mě už ve špitále krásně rozchodila, takže v pondělí, když mě syn David z Motola přivezl, společně s Iris jsme u nás v satelitu obešli blok a k večeru, když se Ljuba vrátila ze Strašnického divadla ze zkoušky, jsme obešli dokonce dva bloky! Na vycházku do lesa jen mlsně pomýšlím, zítra to nebude, pozítří asi taky ne, ale popozítří...
Kdo ví?

Na fotce je se mnou Dominka, přivezl ji David a ona mi namalovala obrázek.

Jak jsme s Barniem slavili 28. říjen
K oslavám přistoupil Barnie netradičně: uškrtil se.
Barnie je maličký hlodavec osmák degu. Máme doma dva osmáky, Barnieho a jeho bráchu Montyho. Žijí ve veliké kleci. Na dně klece mají domeček a podél čelní a zadní stěny vede můstek. Krom toho mají v kleci běhací mlýnek a dvě přestavitelná plata, aby měli po čem skákat. Barnie strčil hlavu mezi mostek a stěnu a uškrtil se tam.
Přišli jsme na to ve tři čtvrti na deset. Byli jsme se s osmáky rozloučit na dobrou noc, jak to děláme celou dobu, co je tady ve Zvoli opatrujeme (patří Anně Marii, ta teď studuje práva v Tubingen v Německu). Viděli jsme v kleci jen Montyho, Barnieho našla Ljuba až po delším pátrání, jeho tělíčko bylo úplně dole v koutě, zapasované. Tahal jsem ho ven. Šlo to těžko, byl silou vklíněný mezi mostek a stěnu klece. Podařilo se to až po chvíli. Tělíčko bylo studené.

Doteď nechápu, jak se to mohlo stát, protože oba mostky nejsou pohyblivé, je to stabilní součást klece, napevno přivařená ke konstrukci. Nějak se mu podařilo strčit do mezírky hlavu a jak se snažil se vyprostit, uškrtil se.

Barnie mi teď ležel na dlani, studený, očíčka mrtvolně pootevřená.
Vzpomněl jsem si, že jsem nedávno poslouchal v rádiu povídání s nějakým pánem, který se stará o zvířátka, a ten pán vyprávěl, jak zachránil mrtvou sovu. Strčil si ji pod košili a přitiskl na srdce. Sova ožila. Tak jsem to udělal taky tak, přiložil jsem Barnieho tělíčko na srdce.
"Co dělá?" ptala se Ljuba.
"Nic. Studí."
Po nějaké době se mi zdálo, že se pohnul. Vytáhl jsem ho. Nehýbal se, jenom ta očíčka byla zavřená.
Ljuba má lepšáí oči než já. Ale ani ona si nebyla jistá, že vidí pohyb. Řekl jsem si, že to asi byl nějaký stah mrtvé tkáně.
"Zavolám na veterinu do Libuše," navrhla.
"Co jim řekneš? Že tu máme mrtvou myš?"
"Uvidíme," řekla. Zavolala tam. Ničemu se nedivili, řekli, abychom přijeli a za jak dlouho že tam budem.
"Bydlíme ve Zvoli," slyšel jsem ji říkat. "Budem tam za čtyřicet minut."
"To dřív!" napovídal jsem.
"Za čtyřicet minut," opakovala.
Pak vyprávěla, co jí táhlo hlavou. Musím dopravit Neffa s mrtvou myší pod košilí a s dvěma berlema do auta. Neff se nesmí ohejbat, musím ho tam nasoukat jak vánočku do trouby. No a dojet ze Zvole na Libuš, to pak už je kousek.
Tak se i stalo. Seděl jsem vzadu v autě a celou dobu jsem tiskl Barnieho k srdci. Občas se mi zdálo, že se pohnul. Mohl to ale být přenesený pohyb, jak auto jelo po nerovnostech. Uvažovali jsme o tom, že se nám třeba v Libuši vysmějí. A po čase budou vyprávět:
"To byste nevěřili, jaké magory tu někdy máme! To vám jednou takhle v noci přijela Krbová s Neffem a přinesli mrtvou myš, abychom ji oživili."

V Libuši ale byli hodní, přijali nás, vyptávali se, jaké má Barnie datum narození. Nevěděli jsme. Jistě, i myš, tedy osmák degu, se musel někdy narodit, ale kdy? Museli jsme pak čekat, až paní doktorka ošetří pejska, francouzského buldočka.
Čekali jsme. Přicházeli lidé s pejsky a kočičkami. Podezíravě se na nás dívali, na Ljubu a na mne s berlemi. Neměli jsme žádné zvíře! Viděli moje berle. Asi je napadlo, že vidí příklad "folie en deux", šílenství ve dvou. Jsem po úrazu a omylem jsem přišel na převaz na veterinární kliniku. Pak si všimli, že mám rozepnutou košili a do ní zastrčenou ruku.
"Co tam máte?"
"Mrtvou myš," odpověděl jsem.
"Aha," řekli a bylo jim to jasné.
"Co kdyžho oživí," začala Ljuba.
"To by bylo dobré!"
"Jenže on byl dlouho bez kyslíku. Kdo je bez kyslíku, má poškozený mozek. Je potom plem plem."
"To tak bývá," připustil jsem.
"Jak se na myši pozná, že je plem plem?"
"Třeba bude nějak divně chodit," přemýšlel jsem nahlas.
Operace francouzského buldočka trvala dosti dlouho, asi tři čtvrti hodiny. Pak už jsme za dveřmi ordinace slyšeli hlasy, to je vždycky znamení, že procedura končí.
V tu chvíli Barnie pohnul hlavičkou. První, co udělal: lízal si tlapky.
Usmáli jsme se na sebe. Teď už bylo jasné, že Barnie ožije.
K paní doktorce jsme ho už přinesli oživlého. Po stole se potácel, padal, nicméně chodil.
Ljuba se na mě podívala. Nic jsem neřek, ale bylo mi jasné, co mi chce sdělit: vidíš? Je plem plem.
Paní doktorka mu dala tři injekce, glukózu, pak nějaké kortikoidy a vitamín B. Domů jsme ho vezli už po půlnoci, tedy skutečně toho 28. října. Barnie si oblíbil to místo na srdci. Šmejdil mi pod košilí, ale vždycky zalezl až tam a stočil se do klubíčka.

Dojeli jsme domů.
"Teď už vím, kdy ses narodil. Osmadvacátého října! Všechno nejlepší k nultým narozeninám, Barnie!"
Dostal sušený banán, pak jsme ho strčili do klece a on se šel povozit v běhacím mlýnku.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena