Hra o kabát
Minulý pátek jsem referoval, že přivezli kabátek i pro Garinu. Zatím to vypadá na to, že zvítězí pasivní rezistence. Je bolestné vidět Gari, jak se plouží jako svázaná. Nora, ta se s kabátem sžila celkem rychle. I když, pravda, vymyslela zajímavý obranný trik.

On se ten kabátek navléká nejdřív přes hlavu, má něco jako límec a pak je část na záda a část hrudní se suchými zipy k přichycení kolem těla. Šikovně vymyšlené. Když Nora otevře hubu dokořán, nejde límec navléknout. Taky šikovně vymyšlené.

Skončily srandičky
Ráno bylo mínus jedenáct a tím pádem skončilo dohadování na téma kabátu. Obě bestie budou mít kabát a basta fidli. Nora je napůl chromajzl a Gari sice si drží základní charakteristiky pozemního torpéda, ale je už jí taky deset. Obě tedy mají červené kabátky.

Po obědě s nimi šla na procházku Ljuba, já se zdržel a šel jsem pak separátně. Na zpáteční cestě se leknu: Nora zdrhla! Nebo je to Gari? Poznám to podle běhu…

Byl to jiný pes. V červeném kabátku. Nastala doba červených kabátků.

Co s tím naděláme…
Norinka starunka… Občas se jí roztřesou tlapky. Když pije z misky, tak skoro vždycky. Koupili jsme misku na nožičkách, aby ji měla výš a nemusela se naklánět. Dnes jsem ji po pár dnech při pití pozoroval. Roztřásly se jí tlapky úplně stejně jako prve. A navíc, když pila z vysoké misky poprvé, pocákala si nožičky, takže si je pak sušila jazykem. Teď už si je nepocáká… ale stejně si je suší jazykem.
Je to Norinka starunka.

Normální lidské slovo
Garince je deset, Noře dvanáct. Není divu, že se s nimi dá mluvit jako s lidmi. Jako tuhle. Je večer a velím „vyčůrat a spát‟. Obě se vyhrnou ven na trávník před domem. Nora příkaz respektuje a poctivě vykoná, co je třeba. Gari má tendenci to odfláknout. Jen tak přidřepne a už peláší domů, protože je jí zima. Zastaví se u druhých dveří z předsíně do kuchyně.

‟Dneska jsi to ale odflákla, Garinko,‟ řeknu jí vlídně, bez emoce.
Potřese hlavou, vyběhne ven a pořádně se vyčůrá.
‟Tak je to spravne, tak to ma byt,‟ pochválím ji a jdeme spát.

Ten blbec zase de
U nás kousek za humny, pod lesíkem kterému říkáme Cíp, osamělý mikrosadař obdělává pidisad jabloní. Těch stromků je tam, ať visím, dvacet max. Všiml jsem si, že k obdělávání používá malou mechanizaci, včetně traktůrku a tak si říkám, že kdyby za ty prachy objednal dodávky luxusních jablek z Tramtárie, byl by jablečně saturován do roku 2184. Ale jinak OK.

Navezl si teď tím traktůrkem a valníkem cosi humusově výživného. Tím pádem mám při procházce odbočku. Obě dámy se vrhají do těch srágor a musím je odhánět a volám: čekají na vás lososové granule od nejlepší značky, se zaručeně optimální chuťovou a nutriční rovnováhou, díky jim máte lesklou krásnou srst a přestože jste báby, lítáte po světě jak magoři…

Né. Od těch sraček je musím odehnat s nasazením stupně brutality číslo osm.