Dva odlišné přístupy
Garině a Noře nevadí sníh, bláto, brodění v ledové vodě. Sprchování zabahněných tlapek ve psím sprcháči v garáži nesou nelibě. Nora, ta se vmáčkne co nejvíc do rohu, chtěla by se vpasírovat do stěny (kohoutek máme vyvedený v koutě, vedle garážových vrat. Zato Gari, ta si nejdřív předními tlapkami stoupne na okraj té mělké vany, balancuje tam, pak sprchuju třetí tlapku, stoupne tedy i tou třetí a pak už tam balancuje. Snad se snaží spadnout, aby mi mohla vyčítat: vidíš, to je kvůli tobě.

Zatím ale nespadla. Vyčítavé pohledy ale na mě vrhá.

A já jsem vosk?
Někdy se stane, že na procházku s pejsky jde Ljuba a pak se vydám na okroužek sám, abych si splnil denní penzum deseti kilometrů. Ljuba s pejsky jde jinudy, já jdu jinudy, ale zase, někdy se stane, že se domluvíme, sejdeme se na místě A, abychom pokračovali spolu.

Tak tomu bylo i dnes. Blížil jsem se místu A, nebo čáře dotyku a najednou proti mně vyletí Gari, uhání jak zjednaná, mine mě, div mi nepodrazí nohy, načež zmizí. O chvíli později se vynoří Nora a jak se patří mě vítá ve stylu to je ale náhoda, kde ses tu vzal?
Tak se mi to líbí. Ale co ta druhá bestie, kterou rovna tak živím a šatím a chodím s ní na procházku? Copak jsem vosk, že mě tak přehlídne?
Neuplyne mnoho času, Gari se vrací a vítá mě: to je ale náhoda, kde ses tu vzal?
Takže nejsem vosk. Aspoň že tak.

A jéje
Po obědě jsem vykonal s pejsky obvyklý okruh dřív než obvykle. Měl jsem řízení ve městě, rozpočítal jsem si pět zastavení včetně nákupu acylpirinu (je na to sezóna) a vánočního věnce rodičům na hrob (je na to sezóna). Dolil jsem tedy pejskům vodu do misky – a rozsvítil lampičku, třebaže byl doposud (relativně) jasný den.

Nora to nezaznamenala. Zato Gari, ta má oči všude. A jéje… zase se bude někde flákat a přijde kdo ví kdy.

Nepřišel jsem kdo ví kdy, přišel jsem v pět odpoledne. Můžu já za to, že je v pět už tma?

Kolchoznice
Je to stará známá pravda, že psi slyší v podstatě na cokoli. Tak třeba dnes, jdeme už domů, vracíme se po polní cestě a potkáme sousedky, ty si povídají a jedna povídá: „Jsem zabahněná jako když jdu z kolchozu.‟

Zaujalo mě to, protože slovo kolchoz není v dnešní době zrovna moc frekventované. Nicméně mě napadlo oslovovat Gari a Noru jako kolchoznice. Jdeme umejt tlapky, kolchozice! nebo: dostanete granule, kolchoznice!

Poslouchaly, nechaly si umýt tlapky, sežraly granule. Zkouška inteligence to není, leda snad moje, že zkouším takové blbosti.

Solidarita
Omývání tlapek, ten nenáviděný úkon, podstupovaný s největším sebezapřením. Tak tomu bylo i po odpolední procházce. Údolím utrpení prošla Gari, tlapky osušeny,ona propuštěna a mohla jít dál. Zůstala ale v garáži, počkala, až naženu do sprchového kouta Noru. Přistoupila k ní a olizovala jí hlavičku. Gesto soucitu, gesto solidarity. Jsem tu s tebou, neopustila jsem tě ve chvíli nejtěžší, kéž ti můj blemsťák dodá sílu, abys přestála i tuto krutou zkoušku!