Rozhovor s holubím králem Alešem Bukovským

Aleš Bukovský (*1966) je mimo jiných aktivit člen Střediska západočeských spisovatelů. Taky pracuje jako manažer a lektor, pilný recenzent a fotograf. Je tvůrcem několika knih a nějakých tří set odborných a naučně populárních článků. Spoluautor dosud nezveřejněného rukopisu Harcký kanár a dějiny klíckového ptactva žije na okraji Plzně a v těchto týdnech v Chorvatsku.

Aleši, jak ses vůbec dostal k tomu, co tě dnes nejvíc zaměstnává? Klidně to vezmi zeširoka.
Jsem člověkem mnoha životních rolí. Celý život mě doprovází zřetelná láska ke všemu živému. Chovatelské geny zděděné po předcích rezonují celým mým životem. Učinit na omezeném prostoru této otázky dostatečnou textovou ochutnávku mých chovatelských aktivit bude velmi složité. Jisté je, že jsem po selských předcích zdědil jakýsi chovatelský gen předurčující některé lidi kmimovolné a láskyplné tužbě obklopovat se ve svém životě holuby.

Gen toho druhu nemůžeš mít sám! Jistě ne.
Ne. A v minulosti se holubařilo ve velkém městě, maloměstě, vesnici, faře, samotě, dokonce na hájovně uprostřed lesa. Nebo v bytě ponocného vysoko na věži kostela. Také sociální postavení chovatelů bylo různé. V nedávné minulosti u nás holubařili především prostí lidé na venkově a v menší míře řemeslníci ve městech. Holubařil také učitel, universitní profesor, docent, šlechtic, král, císař, prezident, lékař; koníček zkrátka zasahoval do všech sfér lidské společnosti. Připomeneme si, že holubařila panovnice Marie Terezie, český král a císař František I. Rakouský, jeho syn císař Ferdinand Dobrotivý.

Velkým znalcem chovu holubů byl hudební skladatel Antonín Dvořák, spisovatel Šumavy Karel Klostermann, pražský lékař Josef Thomayer, prezident Antonín Novotný a spisovatel Bohumil Hrabal.

Když jsi vstupoval do západočeské pobočky Obce spisovatelů ČR, tak byly radou připomenuty tři tvé knížky, přičemž dvě souvisejí. Jak?

První kniha nazvaná Do českého holubářstvípatří bublaví muzikanti (2022) byla při svém vzniku obdařena osobitým příběhem. Hlavním protagonistou zápletky je kapitola v úvodu. Stať o historii. Byla původně plánovaná na několik málo stran, ale během sepisování se natolik rozrostla, nafoukla a zkošatěla, že by se za ni nemusel stydět ani milovník dlouhých románů Alois Jirásek. V té fázi se dílo - po konzultaci s hlavním lektorem, docentem Sylvestrem Chrastilem z Brna - rozdělilo na dvě části.

Vedle knihy o bublavých holubech vznikl tak rozsáhlý, odštěpený spis nazvaný Dějiny českého holubářství (2022). Zrodil se samovolně, neplánovaně, z prachu a popela - a tato další kniha svým rozsahem značně zastínila mateřský spis o holubích muzikantech. V konečné verzi se zpracovaný text rozložil na 720 stran doplněných 1100 doprovodnými obrázky.

I když byly knihy v určité fázi vývoje rozdělené a každá se následně ubírala svým vlastním životem, styl psaní a určitá provázanost obou je stále zřetelná. Například jednotlivé kapitoly obdobně doprovázejí motivující citáty. Obě díla zkrátka jsou blíženci a tečku za úvahami o jejich příběhu ať udělá citace ruského myslitele a spisovatele Fjodora Michajloviče Dostojevského: „Není většího utrpení, než když se mi myšlenka nevyvede ve slovech.“

Napsal jsi také stovky populárních i odborných článků…

Ve spisovatelské a publikační tvorbě se zaměřuji především na historii agrárního prostoru v předlitavské části monarchie.

Čtenářům ve svých příspěvcích přibližuji prostřednictvím pozapomenutých příběhů tradiční kolorit českého venkova. Sdílení selského života pod jednou střechou s hospodářskými zvířaty, holuby a klíckovým ptactvem přinášelo… různé pozapomenuté veselí.

O něm více v knize! Jaké největší nebezpečí a jaká největší nepřízeň osudu by mohly vyvstat nad oblastí tvého zájmu? Nebo pro to vyber příklad z knihy.

Příkladem je pozapomenutá ptáčnická živnost. Doprovázela člověka od nepaměti. Až do 19. století patřila k nejmocnějším hybatelům kulturního trhu. Vedle lidmi produkované živé muziky se zpěvné ptactvo držené v klíckách zřetelně podílelo na veselém životě lidí.

Ptactvo „pro potěchu“ drželo prosté obyvatelstvo, držel je selský stav, měšťanstvo, církev i šlechta. Důležitou roli hrálo na královských a císařských dvorech. Ptačí zpěv přinášel do všech domovů tehdejší společnosti veselou náladu a radost ze života.

Z dnešního pohledu lze význam klíckového ptactva snad srovnávat pouze s interpretovaným poslechem hudby pomocí současných zvukových médií a sdílených internetových aplikací.

Ale, jak víme, všeho dočasu.

Mezi první technologické vlaštovky oslabující význam klíckového ptactva se řadí mechanické orchestriony, flašinety a gramofon. Od roku 1923 u nás začalo vysílat rádio. Tento rok byl pro klíckové ptactvo zásadním předělem.

Jeho význam od té doby prudce upadal. Později dílo dokonalo televizní vysílání zahájené v roce 1953. Vše dovršily aplikace produkující hudbu na internetu. Ptáčnická živnost, provázející lidstvo od prvobytně pospolné společnosti s vrcholem ve středověku, byla ve 20. století odsunuta na okraj společnosti.

Žiješ v plzeňské čtvrti Litice. Fakticky na vsi a „za přehradou“.

Litice jsou nejstarší obcí na území plzeňského katastru. Současná stavba gotického kostela ukrývá část zdiva ze starší románské stavby. Navíc… Od dob panovnice Marie Terezie byly Litice dvojjazyčné. Vedle současné češtiny se v mnoha litických školách vyučovalo jazykem německým. A následkem toho byly Litice za války odtržené od Československa a staly se součástí Sudet.

Co si - asi tak - myslí nadšenec a znalec jako ty o holubech ve vztahu k nečistotě?

Zdivočelý (ferilizovaný) holub žijící v našich městech je potomkem domácích plemen zalétlých z holubníků a ztracených závodníků-poštovních holubů. Jedná se o jedno z mála zvířat, které je schopno přežít v našich moderních městech.

Holub jakožto synantropní druh si tady osvojil nové vzorce chování. Městské čtvrti složené ze starších nájemních domů s bohatými fasádami jsou pro jejich kolonie vyhledávaným, pohodlným domovem.

Kde jich, Aleši, potkáme nejvíc?

Pravděpodobně největší populaci „věžáků“ hostí hlavní město Praha. Holubi ale nejsou rozšířeni souvisle. Na okraji Prahy se - oproti centru - početnost zmenšuje. Vyskytují se zde menší skupiny nebo i jednotlivé páry. Holubi pak zcela chybí na místech bez významné zástavby.

Znám ovšem lidi, kteří je i střílejí.

Městský holub pochodující po parcích a veřejných plochách měst má své příznivce i odpůrce. Mnozí lidé ho však považují za obohacení a složku přírody. Ti ho nechají žít.

Obohacující složkou prostředí holub určitě je.

Jeho přátelé navíc oceňují, že dokáže žít v místech, kde přežívá jen málo dalších zvířat. Zdivočelí přinášejí potěšení především starším lidem. Ti je s oblibou krmí.

Na druhou stranu: přemnožení ferilizovaní holubi přinášejí problémy z hlediska ochrany stavebních památek a terénní ornitologové proto pravidelně vypracovávají studie o chování městských holubů. Účelem je mapování jejich rozšíření a plánovaná regulace.

Hitem posledních let je projekt nazvaný Obecný holubník. Přišel ze západní Evropy a smyslem tohoto občanského sdružení je řízená a nenásilná regulace zdivočelých holubů. Mimochodem: enviromentální platforma nazvaná Obecní holubník má kolem 1 500 sledujících na Facebooku.

A jaký mají dnes význam poštovní holubi?

Holubářská odbornost se zrcadlí vmnoha lidských životních rolích. Domácí holubi se uplatňovali na poli agrárním, volnočasovém, obchodním, sportovním a vojenském. V neposlední řadě se uplatnili ve veřejné službě při doručování zpráv a poštovních zásilek. Chovatelské směry holubářství dělíme na chov užitkový (extenzivní a intenzivní), okrasný, na kombinovaný chov užitkově okrasný a chov sportovně letový, v němž tvoří zvláštní kategorii poštovní holubářství.

V holubářské literatuře bývá sportovní poštovní holubářství popisováno zpravidla samostatně. I organizační struktura spolků poštovního holubářství měla většinou samostatný svaz. Vlastní cestou jde tento letový sport více než sto let a vytváří svůj osobitý příběh. - Poštovní holubáři se dokonce díky strategickému významu dostaly v druhé půlce 20. století pod křídla Ministerstva obrany. Organizovaní byli ve svazu pro spolupráci s armádou, známém pod přezdívkou Svazarm, což jim zaručovalo poměrně velká privilegia.

A jak je to možné, milý holubáři, že tak svižně vládneš i perem?

Spisovatelské řemeslo se v naší rodině dědí z generace na generaci. Můj milovaný děda Josef Soběslav Bukovský byl renesančním člověkem. Velký vypravěč, znalec dětské duše, písmák a umělec. Byl nositelem Československého válečného kříže 1939 za statečnost vodboji za II. světové války. Osobně mu ho předal generál a pozdější prezident republiky Ludvík Svoboda. Vedle psaní textů a malování se prosadil jako umělecký kovář. Jeho secesní náměty z kovu dodnes zdobí plzeňské památky, hřbitovy a soukromé sbírky. V jeho šlépějích pokračoval můj otec Stanislav Bukovský, výtvarník, historik i dlouholetý člen Střediska západočeských spisovatelů. A já v podstatě navazuji na zavedenou tradici.

Co si - při tomhle všem- myslíš o songu Holubí dům, jaký máš k němu vztah? (Jenom připomínám, že text na Uhlířovu hudbu napsal Zdeněk Svěrák, který na holuby dětství později zavzpomínal v knize Po strništi bos, zfilmované jeho synem Janem. A jinak je známo - to uvádím co kuriozitu, že byl při natáčení Holubího domu (1973) užit zvuk křídel pražských racků. Lépe to znělo.

Učitel, český herec, scénárista, spisovatel, dramatik a duchovní otec Járy Cimrmana Zdeněk Svěrák byl v mládí, za II. světové války čtenářem Rádce z Předmostí. Ty to nevíš, ale pro holubáře se jednalo doslova o kultovní časopis, ze kterého v chovatelské obci čerpáme ještě dnes. Podle rad a návodů uvedených v tom časopise vybudoval Zdeněk společně se svým otcem holubník. Jeho chov začínal s jedním párem holubů a pravděpodobně tato zkušenost byla impulsem k napsání slavné písně pro Jiřího Schelingera Holubí dům.

Holubářství Zdeňka Svěráka se zrcadlí také ve zmíněném filmu Po strništi bos. Příběh života na venkově v době Protektorátu Čechy a Morava je hlavním tématem úspěšného díla. A těžké časy pomáhal lidem přečkat i sdílený časopis Rádce z Předmostí: naučil je chovat holuby, králíky, drůbež a kozy, učil je zahradničit.

A jak Zdeněk Svěrák popisuje své vzpomínky? V postřezích o filmu Po strništi bos píše: „Jelikož jsme teď venkovani, rozhodl se tatínek, že budeme chovat nejen slepice a králíky, ale i včely a holuby. On odebírá časopis Rádce z Předmostí a tam jsou praktické návody na všechno… Tatínkovy nesmírně šikovné ruce vyrobily podle Rádce tak krásný holubník, že být holub, hned bych se tam nastěhoval. Pro začátek máme dva…“

I díky Zdeňku Svěrákovi a jeho filmu Po strništi bos si tak můžeme dnes udělat představu, proč se lidé už v období ohraničeném dvěma válkami masově vrhli na chovatelství a zahradničení.

https://www.kosmas.cz/knihy/523509/dejiny-ceskeho-holubarstvi/