V neděli 17. září zemřela ve věku devadesáti let překladatelka Eva Kondrysová. Ti, kdo nepodléhají mylnému dojmu, že se knihy překládají „tak nějak samy“, a vědí, že za každým překladem je spousta práce (a někdy se i podívají, kdo tu či onu knihu přeložil), její jméno nepochybně znají: přeložila totiž stovky knih různých žánrů. Už proto by měla být pamatována a ctěna. Ale nejen proto. V hnusných dobách normalizace, kdy se stávalo, že ve vězeňské knihárně z již vytištěných knih vězňové vystřihovali stránku se jménem překladatele, který měl skončit v orwellovské jámě pamětnici, a vlepovali tam jinou, na níž stálo „Přeloženo z angličtiny“, projevila paní Kondrysová velkou občanskou odvahu. Nejen že byla ochotna propůjčit jméno k „pokrytí“ nějakého nežádoucího překladatele (třeba Zdeňka Urbánka) a předat mu honorář, ale jako redaktorka Odeonu takové „pokrývání“ i organizovala. A tak nosila v hlavě spoustu jmen skutečných překladatelů i těch, kdo pak byli pod překladem díla podepsáni. Velkorysá a statečná dáma.

Eva Kondrysová

A také přísná – právě ona stála u zrodu anticeny Skřipec, kterou uděluje Obec překladatelů za zpackané překlady. Tu cenu sice dostává nešťastník, který je pod slátaninou podepsán, ale při jejím předávání dostává co proto zejména nakladatel.

Překladatelé totiž – jako každý člověk – dělají chyby, a právě proto existují nakladatelští redaktoři, kteří je mají opravit, a je-li množství chyb neúnosné, rukopis vrátit. Soudím, a nejsem sama, že chránit profesi, kterou mám ráda, i tím, že poukazuji na ty, kdo ji kazí, je správné, i když si to tím člověk může u leckoho rozházet.

Když tak na paní Kondrysovou myslím, myšlenky mi pořád odbíhají ke knížkám a k překladům. Žijeme ve věku elektronizace – nezaniknou knihy? Překlady jistě ještě chvíli pobudou, elektronické překladače mají k dokonalosti daleko. Ale čtečka nahradí papírovou knihu celkem slušně a dá se na cestách nosit v kabelce… Slastný pocit při obracení stránek a vůně knihy jsou však nenahraditelné.

Dostala jsem těsně po sobě dvě knížky – jedna se jmenuje „Rodné hnízdo“ a vydalo ji nakladatelství Sefer, druhá pochází z Katolického týdeníku a nese název „Píšu, dokud si pamatuju“. Jsou to autobiografie a obě autorky, Jana Herrmannová i Taťána Lukešová, zažily patálie kvůli svým židovským předkům. Knížky leží na stolku u mé postele a chovám podezření, že ty dámy po sobě v nestřežených chvílích (když nejsem doma a kočky usnou) pokukují a možná si i povídají. A bavím se představou, jak se asi budou tvářit, až jim zanedlouho přijde dělat společnost třetí dáma židovského původu, Larisa Silnická, jejíž paměti jsem přeložila a vydá je nakladatelství založené právě k tomuto účelu. Trochu jednostranný výběr, říkám si – jenomže všemožné encyklopedie a vědecké knihy minulost sice popisují a přibližují, ale autentické zážitky, vcítění, vůni či pach doby vystihnout nedokážou.

LN, 22.9.2017