Éra režimní cenzury se již uzavřela. Tak ji představuje i výstava Nežádoucí okamžiky na snímcích ČTK z let 1918–1990. Ale vkrádá se srovnání s dneškem, kdy se manipulace šíří víc než dříve a o cenzuře rozhodují „pravidla komunity“ na Facebooku.

Snad každý ví o manifestu Dva tisíce slov. Vyšel v tisku 27. června 1968, což nebyla náhoda. O den dříve totiž reformně komunistické Československo zrušilo cenzuru. Právě to rozběsnilo stalinisty v Praze i Moskvě natolik, že o pár týdnů později začala invaze „bratrských armád“ do Československa. A po ní byla cenzura obnovena.

Tento úvod osvěžuje jednu věc. Pro několik generací lidí v této zemi byly podmínky cenzury, totalitního monopolu v médiích a manipulace s texty i fotografiemi čímsi všudypřítomným. Vedly k tomu, že ze společnosti mizela důvěra, lidé se naučili vidět za vším „ty nahoře“ a číst mezi řádky. Zrušení cenzury v červnu 1968 považovali skoro za zázrak, ale její rychlá obnova je poučila, že na zázraky je lépe nespoléhat.

To vše shrnuje putovní výstava Nežádoucí okamžiky z dílny ČTK. Začala už loni na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Pak přes Olomouc, Brno a centrum Prahy doputovala do své poslední štace v Nových Butovicích, kde ji najdete na tabulích před sídlem Czech Photo Centre u stanice metra. Vyplatí se ji vidět z více důvodů.

Za prvé je venkovní, tudíž karanténou nepostižená. Za druhé čerpá z knihy Hany Řehákové a Dušana Veselého Zakázané dějiny ve fotografiích ČTK, ale ta vyšla roku 1999 a je rozebraná. A za třetí ona kniha zachycuje to, co působí jako již završená historická etapa, hlavně cenzuru a éru totalit. Ale teď jsme o generaci dál a víme, že manipulace i cenzorské praktiky kvetou. Jen o nich nerozhodují „strany a vlády“ ani invaze tanků, ale vedení globálních firem z branže IT. Jsou tedy měkčí, sofistikovanější, leč svým způsobem účinnější. Sama expozice se této perspektivě nevěnuje, ale vnímavějšího člověka to srovnání napadne a přiměje k zamyšlení.

Navrátilová? Do klauzury!

Výstava čerpá z archivů ČTK, je pojatá chronologicky a osvětově. Ano, teprve díky popiskám zájemce pochopí, proč některé snímky z první republiky byly publikovatelné i za komunismu (sociální témata) a jiné ne (běžné scénky z kaváren). Pochopí, proč se po roce 1945 netiskly zcela nevinné a krásné snímky z Podkarpatské Rusi. A proč se do „klauzury“ dostaly snímky ze západního odboje za války (i mše za Lidice ve vybombardované katedrále v Coventry).

V „klauzuře“ se ocitaly i snímky toho, k čemu se stát sám hlásil, třeba odsunu Němců, herců před retribučními komisemi (Vlasta Burian), generála Piky vítajícího první volyňské Čechy či ozbrojených milicionářů střežících pohřební průvod za prezidenta Beneše (září 1948).

Takto se časově dostaneme přes procesy 50. let, tání 60. let, sovětskou invazi i normalizaci až k listopadu 1989, pádu komunismu a cenzury. Technika se měnila, leč zákaz publikovat jisté tváře (od disidentů po exulanty) platil až do úplného konce.

I člověk, který to alespoň částečně zažil, se z té připomínky poučí. Leč neubrání se zvláštnímu pocitu. Manipulační manýry komunistické moci byly hnusné, ale svým způsobem průhledné: člověk předem věděl, koho na fotkách uvidí a koho ne. Ve srovnání s dneškem, kdy místo „strany a vlády“ rozhodují neproniknutelné počítačové algoritmy, to může na někoho působit i jako závan jisté nostalgie po starých časech.

ČTK: Nežádoucí okamžiky, před sídlem Czech Photo Centre, Nové Butovice, Praha, do 15. března.

LN, 27.2.2021