19.3.2024 | Svátek má Josef


VÝROČÍ: Moriarty, Tarzan a jiný „brak“

18.3.2023

Vždycky jsem tíhl k populární literatuře. A nejen tíhl. Co mě nejvíc deptá? Když někdo řekne: „Já znám hranice mezi pouhou četbou a literaturou vysokou.“ A že jsou definovány. Nevěřím. Nejsou. Za pár set let se bude číst hodně současné science fiction, například, a naopak: pojednání o veledílech takzvaně vážných a „vysokých“ zůstanou jen ve slovnících - a budou je studovat leda budoucí badatelé.

Začalo to se mnou už v dětství: počátkem sedmdesátých let jsme s otcem pilně ladili západoněmecké kanály ARD a ZDF; bylo to v Plzni. Táta dělal, co mohl, a mně bylo sedm a neměl jsem páru o rušičkách, samozřejmě. I kdybychom onu páru vespolek měli, zrnění černobílé obrazovky bychom nenapravili. Ale přece. Fíha. Konečně to udělalo blik - a hle, vzhlížel jsem z obytné kuchyně rovnou do džungle (jaká slast)!

Po šeré stezce si to štrádoval kterýsi kulturista v úhledných plavkách, zastavil se na mýtině, sklonil svalovinu, pravicí šátral po zemi asi jako náš známý houbař pan Jedlička. Pak to přišlo. Seběhly se minimálně dvě události naráz. První byl výbuch (a ne „ví bůh,“ jak se říká v Saturninovi), tou druhou mrštná rybička, kterou nahý anglická gentleman pralesa odskočil. Pod porostem totiž byla mina! Zabila naháče? Myslil jsem, že na 100%. Uplynula vteřina, dvě… a Tarzan, neboť to byl on, vystrčil klidně hlavu z kapradí: zdráv, živ, nepojištěn, v celku a klidný jako Buddha, nezraněn. Árii pralesa nezazpíval, to by udělal Limonádový Joe v Americe, ale vyrazil pověstný tarzaní skřek, zvuk to Afriky. Dal se do běhu. Pak… Stačí. Nejinak proběhlo mé prvé setkání s Tarzanem.

Respektive k tomu náležela tato otcova sporná průpovídka: „Vychovaly ho opice, a když potkal prvního člověka, tak ten člověk byl zrovna, náhodou zlej.“

„Aha,“ broukl jsem. Čili Tarzan neudělal první dobrou zkušenost s lidstvem. To chtěl otec naznačit. Neříkám, že je to i princip celičké téhle ságy, která má takřka třicet dílů, ale přinejmenším táta měl její start fixovaný tak. Občas na to dodnes vzpomenu, a protože jsem některá Burroughsova - překrásně odvyprávěná - díla později přelouskal (nakonec i synátorovi a nahlas), tak jen konstatuji, že na ty romány doteď nedám dopustit. A nejradši mám druhý díl té ságy, a kdo to nečetl v pravém věku, ten, holenkové, neví nic.

A proč vlastně v pravém věku? Stačí chtít, stačí zahodit do kapradí předsudky - a vychutnáte si zrovna tak stejně hutný Burrouhsův román Šílený vědec na Marsu, pro změnu ze série z Rudé planety. V kterémkoli věku. Jestli ovšem dáte přednost Hledání ztraceného času či Eliotově Pustině, tak prosím. Dávám přednost příběhům, které jsou vyprávěny od A do Z a prodchnuty, pokud jen možno, dobrodružstvím; a když ne dobrodružstvím, úžasnými vynálezy.

A když ne vynálezy, strašidelnem. Proto mě kdysi zaháčkoval i památný sborník povídek Tichá hrůza (1967). Zvláštní je přitom, že jsem se svou generací prožil celé dětství v éře, kdy snad Češi už považovali za úplný normál, že tady nevyjde víc než pět sbírek cizojazyčných hororů za dvacet let. Takže horor vegetoval pouze jako škvor pod kobercem, v nepochopitelné nemilosti; ale rokem 1989 jsem dovršil pětadvacátý rok, kdy to konečně prasklo. A 25, to je definitivní konec dětství, shodnou se mnozí. Taky mí vrstevníci drželi již v rukou rozličné klasiky, ale já ne. Já si nedal říct. Obklopoval jsem se brakem. Fantomasem, Rumcajsem, co jsem jen sehnal a schrastil. Připadalo mi sice, že jsem dospěl, ale „kvalita Tarzana či Tiché hrůzy tím přece neumře jako pod plácačkou na mouchy, ne?“ řekl jsem. „Že v nás odumírají čidla, díky kterým jsme ty příběhy milovali, není chyba těch příběhů. Je to nedostatek v lidským vývoji.“

Chtěl jsem se nedostatku vyvarovat. Neopouštěj staré známé pro nové! A neřekl jsem to tenkrát přesně tak, ale podobně, a takřka furiantsky jsem se původní četby nevzdal a nevzdal a nevzdal. Ostatně už Oscar Wilde to zmínil: problém není stáří, nýbrž naše mládí. „Uvnitř přetrvávající.“

Přitom není nezajímavé, kolikrát ty literární lásky začaly filmem. Hm, asi je to logické. Nejsem přece dávno generace, která měla šanci se ubránit vizualizaci. Zrodit se, pomyslně řečeno, jen do světa knih. I usedám ve vzpomínce opět v šeré hlubině dávno zrušeného biografu na rohu a startují teprve sedmdesátá léta. Sleduji ještě dětskýma očima Touhu Sherlocka Holmese podle povídek Ilji Hurníka. Hraje tam Lanďák, drží flintu, Sherlocka plánuje skolit, ale nevyjde mu to. Jsem rád. Film jde posléze do trezoru, ale k svátku dostávám nádherně fialovou knížku s povídkami Návrat Sherlocka Holmese. Během jedné krásné Šrámkovy Sobotky (1974), toho festivalu, ji vstřebám. A chutná. Moc. První setkání s Velikánem, a to počínaje povídkou Prázdný dům. Cítím ještě, jak jsem obracel stránky na palandě, i když to není včera, a jako dnes si vybavuji Stavitele z Norwoodu.

Pro mě je to extrémně významná povídka! Jistě, titulní hrdina byl pěkný zmetek. Ale Sherlock ho převezl! Ve finále je neskutečný moment - a pro mě chvíle, v níž jsem se do Sherlocka Holmese navždy zamiloval. Vždyť on v tom domě, vybudovaném právě „stavitelem z Norwoodu“, dal pokyn podpálit slámu, aby příteli Watsonovi i policistům a ke společnému úžasu kázal z plných hrdel volat: „Hó-ří!“ A věděl, co činí, a nezešílel. Dům měl neffovskou třináctou komnatu.

Na konci chodby se otevřela a jako krysa vykličkoval netvor, kvůli jehož domnělé vraždě by už-už pověsili nevinného. Tato detektivka je příklad odvážného užití titulu. Název přece mocně upozorňuje na to, co si máme jako řešitelé uvědomit. V každém domě může být podobná místnost. Tady zvlášť, protože tenhle stavěl přímo titulní stavitel.

Sice pochybuji, že se dal Vladimír Neff při psaní Třinácté komnaty ovlivnit i touto povídkou (jak známo, inspiroval jej spíše pozdější Werichův dům na Kampě), ale určitý ozvuk bych nevyloučil.

Dalším z mnoha oblíbených autorů mého dětství a mládí byl Ambrose Bierce, a právě o něm jsem prvně četl v nějaké knize Ludvíka Součka, kterého jsem taky uctíval - a dosti slepě mu věřil.

Okamžitě jsem si sehnal v knihovně Bierceovy „hořké“ povídky (Souček ho zmínil, musí být tedy dobré, že) - a fascinující Případ na mostě přes Soví řeku mnou otřásl.

Až později jsem se dočetl, že to vůbec není brak, ale story, která možná aspiruje na nejlepší povídku všech dob.

Je to, říkám vám, důkaz, že pokud se do ničeho nenutíte a neplavete rovnou s proudem, k nějaké kvalitě většinou stejně dospějete. Howgh.

PŘÍPAD NA MOSTĚ PŘES SOVÍ ŘEKU jako krátký film: