19.3.2024 | Svátek má Josef


ÚVAHA: Bezvěrcovo adventní zamyšlení

4.12.2021

Pro věřícího člověka, křesťana, je advent, jenž minulou neděli začal, začátek liturgického roku, radostné čtyřtýdenní očekávání příchodu Spasitele, doba rozjímání a dobročinnosti. To však neznamená, že v tomto období zklidnění, které se kupodivu kryje s nástupem vegetačního klidu v přírodě, by se neměl nad sebou zamyslet i ten, komu dar víry není dán. Tohle rčení používám, když mě někdo z mých věřících přátel a farářů osloví, jestli to nechci „zkusit“, přijít třebas na mši. Je to odmítnutí dostatečně důrazné a přitom zdvořilé, které víru toho dotyčného nezlehčuje.

Takže v malé vsuvce využiji toto období sebezpytu k nápravě několika omylů v mém posledním článku o zaměřování lodních děl. Nějak se tam vloudilo více chyb než obvykle. Samozřejmě se britské lehké křižníky, které se utkaly s kapesní bitevní lodí Admirál Graf Spee,jmenovaly Ajax a Achilles, nikoli Ajax a Ajax. A takévím z vlastní mořeplavecké zkušenosti, že úžina mezi Grónskem a Islandem je Dánský průliv a nikoli průplav, což je lidské dílo. Ale chybička se vloudila. A konečně je třeba uvést na pravou míru vývoj prvního československého samočinného počítače. Jak mi napsal Ing. Petr Golan, emeritní pracovník Výzkumného ústavu matematických strojů, Svobodův samočinný počítač SAPO, uvedený do provozu v Praze v roce 1957 v budově na Loretánském nám. 3, byl reléový. Na bázi elektronek byl postaven až následující počítač EPOS 1, který byl navržen a postaven ve Výzkumném ústavu matematických strojů pod vedením Jana Oblonského a Antonína Svobody koncem 50. let minulého století. Na tranzistorech byl postaven až počítač EPOS 2, který se pak pod označením ZPA 600 sériově vyráběl od roku 1967 v podniku ZPA Čakovice. Kdo by se chtěl dovědět o československém počítačovém pravěku více, může navštívit tuto webovou stránku. Konec vsuvky.

Není vůbec náhodou, že advent, období rozjímání, usebrání a sebezpytu, v duchovním slova smyslu čekání na spásu, se kryje s dobou, kdy začíná v přírodě doba vegetačního klidu, tedy v mírném klimatickém pásmu, neboť i tato doba je předzvěstí obnovy života, znovuvzkříšení přírody, které v křesťanství symbolizuje narození Ježíše Krista. On vlastně celý liturgický rok je odrazem ročních změn klimatu, které jsou v našem podnebním pásu zřetelně rozdělitelné na čtvero ročních období. Hranice mezi těmito obdobími přesně odpovídají čtyřem význačným bodům ekliptiky – zimnímu slunovratu, jarnímu bodu, letnímu slunovratu a podzimnímu bodu.

Na všechny tyto body připadají velké církevní svátky, které však nejsou původní, neboť když se křesťanství chtělo stát v Evropě dominantním náboženstvím, muselo převzít již svátky zavedené – a ty byly keltské. Na zimní slunovrat připadal svátek Yule nebo též Alban Arthuan, na jarní rovnodennost Ostara neboli Alban Eilir, na letní slunovrat Litha neboli Alban Hefin, a na podzimní rovnodennost Mabon neboli Alban elfed.

Mezi tyto svátky, doprostřed ročních dob, pak vložili Keltové další čtyři oslavy. V polovině zimy, prvého nebo druhého únorového dne, se slavil Imbolc, v polovině jara, v první květnový den, Bealtaine,v polovině léta prvního srpna Lammas a prvního listopadu Samhain.

Křesťanství má však kořeny v jižněji položené Judeji, respektive v Mezopotámii, odkud pravděpodobně onen semitský pastevecký kmen Ben Abraham, který odmítl ctít jiná božstva než svého kmenového boha Jehovu, byl vyhnán. Snad pod vlivem babylonských kněží se židovské svátky řídí lunárním kalendářem, takže jsou klouzavé, a tuto vlastnost si zachovaly křesťanské Velikonoce, které se slaví první neděli po prvním úplňku po jarní rovnodennosti (a od nich odvislé Letnice).

Pokud tedy chtělo křesťanství dobýt Evropu, muselo převzít starší tradice a dát jim novou náplň. Prvním krokem bylo převzetí původních keltských svátků. Z Yule se staly Vánoce, přičemž nejposvátnějším dnem je Boží hod vánoční 25. prosince, což je staré datum zimního slunovratu. Imbolc se pak slaví jako Hromnice, neboli jako svátek Očišťování Panny Marie, z Ostary se staly Velikonoce, z Beltaine sice nikoli přímo křesťanský svátek, ale slaví se jako První máj a předvečer tohoto data jako filipojakubská noc. Litha neboli letní slunovrat vešel do liturgického roku jako svátek Jana Křtitele, ale do tohoto období mohou také padnout Letnice (50 dní po Velikonocích), Lammas se ztotožnil s Nanebevzetím Panny Marie (15. srpna), Mabon poněkud předchází svátek Povýšení Svatého kříže (14. září) a Samhain není nic jiného než svátek Dušiček.

K převzetí starších svátků došlo především ze sociálních důvodů. V době, kdy jako dědictví římské říše pronikalo křesťanství do Evropy, bylo obyvatelstvo tohoto kontinentu převážně zemědělské, kdežto nová víra vycházela Starým zákonem z pasteveckého náboženství semitských nomádů. A vztahy mezi pastevci a prvními rolníky nebyly nijak přátelské, což dokládá přímo 4. kapitola knihy Genesis příběhem vraždy Abela jeho bratrem Kainem. Kain byl rolník, a když Hospodin jeho oběť z „plodů země“ nepřijal, kdežto prvorozená jehňata, obětovaná jeho bratrem pastevcem Abelem ano, Kain se rozzuřil a svého bratra zabil. Tento příběh je velmi zajímavý, když jednak dokládá, že Hospodin byl opravdu pastevecký Bůh, jednak ukazuje, že Hospodin sice Kaina proklel, nicméně uchránil před pomstou nejen jeho, ale i jeho rod. Člověku to vnuká myšlenku, že ti prastaří židovští mudrcové, kteří Starý zákon sepsali, nějak tušili, že budoucnost lidstva je v usedlém životě zemědělce a nikoli v potulném životě nomáda a že zemědělci a pastevci jsou bratry v lidském údělu.

Křesťanství tedy muselo převzít staré zemědělské svátky (keltská oppida byla zemědělskými osadami), muselo přizpůsobit svou liturgii rolnickému životu na kontinentu v mírném podnebním pásu, kde jsou přechody mezi čtyřmi ročními období poměrně ostré a neúprosně diktují rytmus rolníkova roku.

Z výše uvedeného však nevyplývá, že lidé, kterým nebyl dán dar víry, by měli nad křesťanstvím a jeho „nepůvodností“ ohrnovat nos, nebo se věřícím vysmívat, že věří nevědeckým pohádkám. O to přece vůbec nejde, vždyť například příběh Ježíše Krista, jehož narození poprvé do předvečera 25. prosince, tedy do zimního slunovratu, situoval Hippolytus Římský, je nádhernou a vysoce imaginativní apoteózou „znovuzrození“ Slunce, a jeho velikonoční smrt a vzkříšení, korelující s jarní rovnodenností, pak zase oslavou obnovy přírody, dalšího přírodního cyklu.

Ať se nám to líbí nebo ne, euroatlantická civilizace vyrostla na křesťanském základě propojeném s předchozí rolnickou kulturou a křesťanská morálka se v této civilizaci stala morálkou všeobecnou. Dalo by se říci, že my všichni, i ti nejtvrdší ateisté, máme křesťanství v genech a je úplně zbytečné se přít, jestli morálka závisí na víře, nebo naopak bychom k morálnímu chování dospěli i bez křesťanství. Prostě se už nedá odestát, že Evropané mají za sebou víc než tisíc let křesťanství (včetně inkvizice a upalování kacířů) a každý z nás měl křesťanské prarodiče a ti zase měli své křesťanské prarodiče, celkem asi 40 pokolení. Myslím si, že i nevěřící, pokud má čest v těle, by si měl vážit svých prarodičů a jejich prarodičů, přestože to byli silně věřící lidé, a nikoli jimi pro to opovrhovat. Měl by tedy ctít jejich víru a uznávat ji za součást dnešní kultury, za duchovní dědictví, které formovalo nejen hudbu, malířství, sochařství a architekturu a tím i evropskou, potažmo českou krajinu. A už vůbec nemluvě o literatuře. V našem civilizačním okruhu je Bible absolutně nejpřednějším dílem, které svými filozofickými přesahy, svým hlubokým vhledem do hlubin lidské duše (Kniha Kazatel) a do peripetií lidského života udivuje dodnes. A po formální stránce čerpá z Bible celé evropské písemnictví, dodnes používáme v hovorové řeči biblická rčení, aniž si uvědomujeme jejich původ.

Křesťanství představuje snad nejsilnější civilizační faktor v dějinách Evropy a když se člověk rozhlédne po současném světě, musí si volky nevolky připustit, že působení tohoto civilizačního faktoru je dnes žádoucnější než kdykoli předtím v uplynulých sto letech, je obrannou hradbou všech Evropanů, a to jak těch, pro něž zůstalo živou vírou, tak těch, kteří v něm vidí „pouhé“ kulturní dědictví. Možná je pro budoucnost našeho kontinentu ono dědictví důležitější než víra sama, a proto já osobně, i když jsem bezvěrec, se nehodlám vzdát křesťanského odkazu. Navíc mám pocit, že kdybych to udělal, přestal ctít víru svých předků, tím bych jim plivnul do tváře a musel bych si přestat vážit sám sebe.

A právě pro taková zamyšlení tu máme advent, ať jsme věřící, nebo ne..